DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Československý vlčák    Fortis  Amicus

Co se děje na dvorku

Co se děje na dvorku – Sportu zdar !!
Již devět měsíců čekám na ten okamžik! Devět nekonečných měsíců. A je to tady , ten slastný okamžik.
Vlastně musím odbočit od tématu.
Ano je to pravda. Má žena se stala babičkou. Má to své stinné, ale i světlé stránky. Opustiv již před drahně lety promiskuitně nezřízený, obžerský způsob bytí , právě díky Světlu mého života, musím tím pádem, od této chvíle až do konce svých dní, žít pohlavní život s babičkou . Jen pro klid duše ostatním čekatelům. Zatím jsem neshledal rozdíl . Kladná stránka události ? Do našeho týmu přibyla nová akvizice ! Jůlinka ! Uznávám, že 50cm není zrovna ideální trekařská ani skijoringová velikost borce určeného na stupně vítězů, ale každý máme svou startovní čáru jinde. Tak a nyní k původnímu tématu.
Po devíti měsících je tady opět skijoringová sezona!!!!!
Od cesty do hor mě neodradil ani dárek mého bratra k Vánocům. Starožitné zrcadlo. Mám se prý podívat, jak vypadám a kolik je mi vlastně let. Jen tím potvrdil teorii, že mladší sourozenci jsou prevíti a vůbec nezáleží na tom , že pubertu prožili v normalizaci. Ihned po zavěšení směšné, ksicht skreslující skleněné desky na zeď bylo z mého vánočního profilu zobrazujícího se v blbém světle a špatném úhlu zřejmé, že tento aerodynamický tvar těla není vhodný pro rychlé obtékání vzduchem. Proto hned druhý den po dosažení základního kempu v Prosečném proběhla rekognoskace tratě. Večer pak následovalo imaginární přijetí Jůlinky do sportovního týmu. Nevím, kde Julča vzala tolik prachů na Tullamore, ale budiž. V nastalém oslavném zmatku, kdy i novopečená babička si náhle vzpomněla že synonymem spratka je i dítě , děťátko, miminko, miminíčko, mi bylo dáno zapomenout na v té chvíli malý detail , nicotnost, přehlédnutelnost.
Co ??
Vyviklaný šroubek v historickém vázání mých neméně legendárních běžek , které jsou pomyslným vrcholem vývojové geniální řady proslulých lyží určených k dobytí Stalingradu na nohách Wermachtu.
Ráno bylo nádherné. O to víc jsem se těšil. Do hor se vydala výprava ve složení : já (Pavel) , dále otec Jůlinky (Petr) , Elli Srdcerváč a Udo z Litavské kotliny všeobecně známý, jako něžný barbar Kazan. Elli byla jediná samice ve výpravě a to jen z důvodu, že stejně neví na co jí má a dělá si ze psů jenom šprťouchlata, navíc nikdy nepřemýšlí, proč má tahat. Cestu za sněhem jsem Petrovi záměrně zpestřil výstupem bez lyží již legendární stezkou Mrtvého muže . Stezka mé délku 3700 metrů a převýšení 390 m. Tzn. Co 1000m to 100metrů převýšení a to ještě tento průměr vylepší první téměř rovinatý kilometr. Čím jsem starší, tím rafinovanější musím být, aby mladší nezjistili, že už jsou silnější a schopnější vést smečku. Proto můj návrh po třetí zatáčce (290m převýšení) na pauzu pro focení Elli v krásném světle byl přijat, bez toho, že by v tom některý člen výpravy viděl nějaký můj postranní úmysl. Pauza byla bezezbytku využita k návratu mých plic na původní místo. Elli provedla několik cvičných leteckých přepadů Kazana . Kazan se při odpočinku ujistil , že já jsem jeho skutečný přítel neb ho neustále hájím před dotěrnou bestií. Petr vedle mne poskakoval , protahujíc svaly na nohou. Prý „Dobrá rozcvička“. Kde holka tohle štěně vyhrabala ?
Konečně na lyžích !! Nabízím Petrovi nový, jemu neznámý adrenalinový zážitek . Skijoring s Elli a Kazánkem. Ani na pátý pokus pulzní psí motory nenahodily. Moji zlatí mě nezradili. Já jsem jejich vůdcem smečky !! Petra ani nepopotáhli. Čuníškové moji. Rozjíždíme se po Krkonošské magistrále. Obloha vymetená, sníh zametený. Ještě 5 vteřin se opájím myšlenkou na mou věrnou smečku. Najednou si uvědomuji pravdu. Vnímám rozdíl v rychlostech našeho uskupení a rychlost Petrovu. Je pravdou, že nectí klasický styl a ladný skluzný pohyb vyměnil za směšné mrskání nohou nazývající se posměšně bruslení. Pche !!! Ať si jde bruslit na rybník. Elli to správně vyhodnotila, že Petra není třeba tahat . Vláčet mojí mrtvolu Krkonošskými stráněmi jí přišlo pohodlnější. Proto naše oku pohybem ladící seskupení se brzy oddělilo od rychlostního předvoje.
Na pátém kilometru se to stalo.
Varování !!!! Uvolněný šroubek nebyla nicotnost !! Vázání na pravé běžce má nedostatek, technickým termínem zvaný „vakl“. A „vakl“ se zvětšoval…..
Dorážím na „Rozcestí“ a potkávám zde celou Prahu i s přilehlými vesnicemi. Zdá se, že známý chalupový bufet koupilo Tesco a prodávají zde tablety se slevou. Prodírám se davem lidí a volně pobíhajících psů. Jedním okem neustále sleduji Kazana, zda se mu z mopslíků zas neudělá špatně. Má totiž alergii na jejich srst. Kolikrát vám tak kýchne , že až kousne. Jedné slečně ani nedošlo, jaké štěstí měl její na volno puštěný buldoček . Nechápavě ne mne civěla , když jsem jejímu Benýskovi blahopřál k narozeninám. Výstup na Liščí horu byl už jen morál a čekání na definitivní defekt. Přesto se naše skupina expedičního lyžování ocitá u Lesní boudy. K cíli na běžkách to mám 800m . Pak opět stezka Mrtvého muže. Bouchly ve mně saze !!! Já o sobě zapochyboval !!!! Ne tohle si nenechám ujít. Husím pochodem postupujícím Pražákům ukážu co je to radost z pohybu a souznění s přírodou !! Mohutným pícháním svých holí prudce akceleruji naše spřežení . Chrčivým „GO….GOOOOOUUU!“ povzbuzuji zbylé dvě třetiny našeho sportovního kolektivu. 50 až 60 vymóděných primadon se ohlíží , protijedoucí se zastavují. Elli vychechtaná běží, jak o život. Kazanovi po překročení určité rychlosti přestane vadit i pytlík mezi nohama. Všichni tři se řítíme děsivou rychlostí po nízko rychlostní silnici . Pohrdavě se ušklebuji když míjíme davy svátečních běžkařů. A ť vidí co je to opravdový sport ! Opravdový psi ! Ano . I opravdový chlap ! „GOOOOOUUUUUUÚÚÚÚÚ“
Když mi poprvé vošklivá doktorka řekla, že mám stařeckou vetchozrakost tedy presbyopií, byla to podle mne nemístná provokace objednaná mojí rodinou na utlumení mých aktivit. Proč o tom tady právě na tomto místě píšu ? Pravděpodobně už nevidím tak ostře při větších rychlostech. No alespoň se tím pádem míň bojím, když nevím kam jedu. Na poslední chvíli zahlédnu na cestě drn. Zkušeně přešlapuji. Vzhledem k uvolněnému vázání však přešlapuji málo. Zkráceně ! Když může bruslit Petr, proč né já. A když už , tak začnu rovnou trojitým odpíchnutým Ritbergem .
Ležím si tak na kraji cesty . Kazan spokojeně sedí v příkopu a utržená Elli i s kusem vodítka mě přiběhla pohotově olízat dokud jsem na zemi a ohodnotit tak mojí mrštnost. Postupně nás míjí s pohrdavým úsměškem všichni, kteří byli námi ještě před chvílí sportovně dehonestováni. Zbytek důstojnosti naší výpravě zachovává Kazánek, který bedlivě pozoruje, aby se někdo nepousmál. Vázání je zcela vylomené. Celé přistání naštěstí utlumila má nerozlomitelná ruka, zesílená po srůstu tříštivé zlomeniny. Domů se naše výprava vrátila s úsměvem na rtech. Nebudu přeci přidělávat starosti mé opatrovatelce. Jen , jak tak procházím předsíní ,zahlédnu koutkem oka odraz v zrcadle . Ne , nedá mi to . Vypláznu na obraz v rámu jazyk : „Blllééé !! Ty debile!!“ 

Co se děje na dvorku -Kam kráčíš amatére ?
Každý nový majitel Československého vlčáka , který se vydá po cestě amatérského chovu v mezích zákona narazí na určité limity . Co se dá s ČSV dělat ? Každý profík vás zahltí informacemi ! Můžete například jezdit po střední Evropě a za mírný bakšiš si nechat psát posudky na pouze vámi obdivované zvíře. Nebo ? Nabízí se možnost klasického výcviku. Co by člověk pro svého svěřence neudělal . Zde však já nemohu být objektivní. Psychicky nezvládám, když na mne zpoza buzerplacu pokřikuje korpulentní dáma o měsíc starší než já vojenské povely a pak podle nich hodnotí mé „čumáčky“. Uznávám, sexuálních úchylek je přehršel a je asi škoda, že zrovna této neholduji. Nechci, ale jen ostatní hanět. Ani ten dogtrekking co organizuji není zrovna masový sport pro majitele bezúdržbového psa. Padají po něm nehty z nohou a nadměrně opotřebovává vodítko a boty. Co tedy dělat s tím čoklem , který se vám válí doma v posteli a není z něho vůbec žádný užitek ?
Ve Sportovním klubu Československého vlčáka jsme zhruba ve dvou třetinách lahve Tullamore našli konečné řešení. Ty chlupatý neužitečný potvory nás provezou Krkonošemi !!! A protože se všichni komoušům smáli za rusifikaci češtiny , tak to uděláme krásně česky scooteringem, pro neznalce českého jazyka je to kolobrnda. V tomto případě vylepšená o vodítko, postroj na psa a dvě mrchy (dále jen ČSV). Celá akce se pojmenovala marketingově vznešeně „Expedice Askiburgion“ což je starý římský název pro celé severní pohoří pohraničních hor české kotliny. Při obrovské mediální masáži se nám podařilo odradit všechny zájemce , takže se nakonec celé akce zúčastnili pouze tradiční účastníci masakrozních dějů.
1.listopadu se v Horní Malé Úpě sešel na startu tento expediční team. Frisky Srdcerváč, kterou vlastní Dingo Srdcerváč , který je v majetku Mrtvé srny a největšího smolíka má Lukáš, protože ten vlastní Mrtvou srnu. Další členové výpravy již nemají tak složitou vlastnickou strukturu. Elli Srdcerváč, Udo z Litavské kotliny a já se průběžně ve funkci vedoucího kolektivu měníme podle toho , kdo zrovna v prováděné činnosti má nejlepší znalosti ( například ještě pořád umím nejrychleji otevřít lednici se žrádlem).
První kilometry tratě jsou úžasným zážitkem a nemít pleš, tak bych přísahal, že mi vlasy vlály ve větru, v ranních paprscích podzimního slunce . Jen to stoupání bylo podezřele dlouhé…… 3km po startu a již 2km kufru, hmmmmm. Připisuji to extázi a raději se soustředím na sjezd po slizkém asfaltu. Slyším za sebou charakteristickou povelovou techniku Mrtvé srny , kterou se 24 hodin poté snažil napodobit i pan prezident. Ruku na srdce ! Ani se nepřiblížil brizanci slovního projevu naší neohrožené mašérky. Mezi 5 a 10 km Udovi z Litavské kotliny ( dále jen Kazánkovi) bouchly saze ve spalování a dokonce cválal !! Po krátkém odpočinku na desátém kilometru, když zjistil , že se nevracíme k autu, již nedokázal uvést své pohybové ústrojí do plného výkonu a zbytek výpravy absolvoval v nouzovém režimu. V Peci pod Sněžkou nás čekal neméně náročný úkol . Zjistit, zda je možné s ČSV a koloběžkou navštívit osvěžovnu. Výprava se rozdělila na dvě části Dingo a Frisky zjišťovali reakci personálu uvnitř nálevny a možnosti regenerace sil pod hospodským stolem. Kazánek s Ell měli původně jen hlídat venku koloběžky. Kazanovi se to od samého počátku zdálo , jako velmi snadný úkol a tak si k němu ještě přibral další. Začal třídit případné zájemce o vstup do hospody na seriózní a podezřelé otrapy. Je zajímavé, že po celou dobu, kdy jsme se osvěžovali neprojevil zájem o vstup do hospody jediný seriózní člověk !! Zato otrapů !!! Tuto roli si ještě jednou zopakoval v horském bufíku „Na rozcestí“ . Paní za pultem v příjemně rozespalém večerním prostředí oblíbené hospůdky blahosklonně přikývla na možnost vstupu našich psů k teplu krbu. První vstoupil Dingo. Celá hospoda se naráz probudila v reakci na jeho zdvižené obočí. Každý, se snažil odchytit svého volně pobíhajícího nejlepšího přítele člověka. Včetně kuchařova ratlíka. Ten jediný se potkal s „Robodingem“ z oka v oko. ČSV mají ve své psí řeči špatný vlčí akcent a někteří psi jim pak špatně rozumí. Ratlík byl evidentně znalý a raději skočil kuchaři do náruče. Ten myslíc na jeho dobro a bezpečí ho vyhodil z tepla hospody ven, aby se vyvenčil. Neměl potuchy, kdo odpočívá venku ! Co se dělo tam je těžko zrekonstruovatelné . V každém případě pes přežil . Následovala noční jízda . V našem případě opět na pádové rychlosti. Kazan již byl ochoten pouze hlídat staticky nehybně uložené koloběžky. Bivak v 1100 metrech 1.listopadu vejde do dějin vyprávění u táborových ohňů. Samotný průběh byl hodně zvláštní. Nejdřív Mrtvá srna svým šamanským devátým smyslem hledala vhodné místo pro bivak. Lukáš si ho v bláhové naději brzkého odpočinku vyhlédl ihned po dojezdu. Srna chodila ve velkých kruzích a postupně určovala vhodné tábořiště. Lukáš přemisťoval koloběžky a bagáž postupně na místa, která šamanka označila. Zhruba po 100 metrovém okruhu a půl hodině hledání konečně na pátém stanovišti Ještědský guru označil vhodné místo na spaní. Jen shodou náhod se shodovalo s místem, kde si Lukáš chtěl rozbalit spacák před půl hodinou.
Na noc pod hvězdami se každý z nás těšil. Počítání hvězd a oveček před spaním…. Když jsem napočítal šestnácté auto v první zóně KRNAP skončilo mé počítání začínajícím bezvědomím. Pak už následovalo vrcholné číslo kulturního programu pro posílení turistického ruchu v Krkonoších. Jak to popsat. Abych nikoho slovem nezranil. Jsem tolerantní muž ! Náhle se lesní pěšinou řítí Juke box , jeho volume je tři čárky za maximem . Karoserie vozu Golf je jedna dokonalá reprosoustava a strop auta je jeho membrána. Auto zastavuje na naší úrovni a dálkovými světly vypíná světelný klid v první zóně. Evidentně někdo romanticky velice silně založen přijel dokončit vyznání lásky a nechtěl být rušen šuměním korun stromů. Jeho kopulační pohyby měly mít úplně jinou frekvenci. Kazan až do této chvíle vše toleroval. Myslím, že i jemu došlo o co se zde bude jednat . A proč pohrdnout permanentkou do první řady milostné romance. Pak , ale jako první uviděl, složení posádky vozu. Když si uvědomil, že by to samé měl dělat s Dingem udělalo se mu nevolno . Ve svém projevu strhl k akci i rozespalou Elli, které pravděpodobně , aby se vyhnul choulostivému tématu , nakukal, že přijeli houbaři ( ty zase nemusí ELL). Pocity vzrušené posádky automobilu musely být strašné . Milostné roztoužení, hlasitá hudba…… A najednou na kapotě smečka vlků toužící vám urvat stěrač nebo prokousnout pneumatiku…. Prosím Vás, když příště někdo pojedete za romantikou zjistěte si nejdřív, kde bivakuje můj nejvěrnější Kazi – šuk. Děkuji !
Druhý den nás již čeká jen jedna jediná zkouška. Stoupání od Hnědých skal . Téměř všichni za tichého supění stoupáme a snažíme se svojí koloběžku dokutálet na vrchol. Připadám si ještě v polovině kopce , jako ten skarabeus. Vznešeně koulím svůj náklad vpřed. Na vrcholu kopce mi dochází romantika….. Skarabeus je vobyčejnej hovnivál !!!!!!!!!!!!!! Mrtvá srna , jako vždy v těchto případech tápe a přestože je vysokoškolsky vzdělaná v oboru, často pod fyzickou zátěží zapomíná koho má vlastně v postroji před sebou. Tentokrát i náhodný návštěvník Krkonoš mohl slyšet na vzdálenost 5 km informaci o pohybu krávy a vola v postroji.
Následný sjezd se již opět nese na hladině pohody a klidu. Ten je přerušen pouze jednou událostí, kterou jsem si nemohl odpustit. Při sjezdu louky došlo k zapadnutí předního kola mé koloběžky do výmolu. Ani po tolika letech od posledního seskoku jsem nezapomněl instinkt para kotoulu . Člověk, jak má blíž k šedesátce než k padesátce, rychle zapomíná . Zklamal jen Lukáš Elišku, protože mne nevyfotil a já ho včas neupozornil na to co se bude dít.
Zbytek cesty byl již jen o síle a vůli účastníků. Výsledek ?Trasa přes 64 km , čistá hlava a spousty poznatků pro další amatérské akce.
Myslím, že to byl dobrý víkend !!! 

CO SE DĚJE NA DVORKU - VYTRŽENO Z DENÍKU
Kazan zachránil lufťáky
.
.....Kazanova nervozita a pobíhání znamenalo, že na pastvině se děje něco hříšného. Liška ??? Odhodím vrtačku a běžím zachraňovat naše výstavní kury. Ne vše je v pořádku. Pouze vidím mladou maminku , která se zoufale brání vstupu Ištvána do své Oktávie. V náručí ještě drží dvě děti a snaží se zasáhnout Ištvána do rypáku. Nerozumí řeči zvířat !!!! Ištvánek chce jen podrbat za ouškem. Jsem charakterní muž a mladé damě v kozačkách a úzké sukni pomáhám z úzkých. Odlákám toho našeho kaňoura zpět za plot. Městská maminka je však neoblomná v touze přiblížit svým dětem vesnickou faunu. Přichází opět k plotu a začíná krmit kozy. Mám dost práce s Ištvánem, přesvědčit ho, aby se vrátil do chlívku a nestrašil bodoucnost národa. Vím, co za zvířata u nás na dvorku žije. Proto hysterickému řevu : "Vlkk !!!!! To je vlk !!!!!! " , nevěnuji takovou pozornost , jakou by věnoval hospodář tomuto řevu před 300 lety. Jedno dítě se podařilo mamince ještě zachránit, druhé již ne a i letmým pohledem přes rameno zjišťuji, že vlk již hoduje na 30 kilovém úlovku.
Malá pražská slečna pravděpodobně ještě nikdy nebyla před obědem umyta Československým vlčákem. Ell je vychechtaná, jak lečo . Na téhle straně pozemku ještě nikdy nenašla kamaráda na hraní.............................

My !!!!! Nelovíme!!!!
Při dnešním kolobkování se Kazanovi podařilo narušit čelním útokem bojovou sestavu znepřáteleného mysliveckého združení. Byl zklamán. Akorát se řadili, když jsme mezi ně v plném tempu vjeli. Překvapivě se držel zpátky. Určitě si , ale neuvědomoval nějakou přesilu kokrů a ohařů . Jednak se mu v těchto případech zatmí před očima a za druhé neumí počítat. Zastavil a klasicky čekal. Ví, že nesmí začít. Jak to napsat ??...... Vše trvalo 4 vteřiny. Kluci zelený se usmívali a pejsci si štěkli...... Kazan se zdvojnásobil ve svém objemu a pouze dvakrát prudce vydechl přes přiškrcený hrtan ......Kluci se nesmáli a psi neštěkali.... Došlo k příměří. My otáčíme kolobku a myslivci mění azimut postupu o 90°. Pouze Elli, když procházíme kolem feny ohařky ukáže celý svůj chrup v plné kráse. Vzápětí se zakření a vyčistí podlézavě Kazanovi ucho od ušního mazu. Ještě jednou než zabere v postroji blýskne zlým okem po konkurentce : "Co čumíš krávo, tohle je můj kluk 
 

 

CO SE DĚJE NA DVORKU – KYNOLOGICKÁ ZKOUŠKA  ZMP-3
Každého středoevropského majitele psa už to muselo někdy napadnout ! Hledat houby pomocí psa ! Každý rok ve stejnou dobu se pokouším o sestavení výcvikového plánu pro splnění  ZMP -1 . Což je zkouška mykologického psa.  V jedničce předpokládám, že bude hledat všechny houby včetně jedovatých .  Ve dvojce  samozřejmě dokáže oddělit zrno od plev , tedy poživatelné od poživatelných pouze jednou. Ve trojce si kladu za cíl očištění a základní přípravu. Asi jsem tím některé zklamal. Ne, lysohlávky jsou mimo kategorii !
  Základ je práce v terénu a laskavý přístup k té němé tváři. Já mám tedy k dispozici němé tváře dvě. Za to však s výjimečným čichem a loveckým instinktem . Ten je sice lehce determinován dlouhodobým pobytem  v civilizaci, ale pořád plní základní funkci . Sehnat potravu a podělit se o ní s vůdcem smečky ( to jsem prosím já). Kazana by pravděpodobně v letním parnu nevzbudil ani bizon proběhnuvší zahradou , ale jemné zašustění mikroténového sáčku registruje i v hluku přistávající dvojice Gripenů. Ell si z celého výcviku  minulých let zapamatovala pouze první bod osnovy a  pak, jako obvykle již nedávala pozor.  Co si pamatuje ?  Osoba s košíkem v ruce plížící se lesem je hajzl co nám krade naše houby !!  Konečně nadešlo to správné počasí na které čeká každý rok Čech .  A co Čech to mykolog.  Poplašné zprávy o neutěšené situaci modré planety přeplácla  jediná : ROSTOU!!  Všichni skáčou do aut a hurá každý ke svému stromu. 
 Marně hledám místo na zaparkování . Před Kauflandem  je v tuto chvíli více prostoru než v lesní tišině.  Šárka důstojně kráčí do lesa. Smečku mám na starosti já. Oba dva mí mazlíci poslouchají na slovo. Zacvakám karabinou a ihned přiběhnou. No…. ihned….. Kazan má výcvik i pro běžný služební život a od vteřiny by mohl sloužit u městské  policie.  Ihned zaregistroval  dva automobily stojící za značkou zákazu vjezdu , protože však neměl kontroversní botičky k dispozici zvolil alternativní trest. Pomočil jim elektrony.  Získal nějaký čas pro výkon pořádkové hlídky díky své smečkové družce. Ta totiž špatně vyhodnotila situaci po vyskočení z auta .  Protože – hodně aut + les+ amortizér na vodítku = závod . Nadšením hodila salto a samou nedočkavostí minula třikrát nabízený obojek .  Pak už jsem je lapil a oba svorně vyrazili za nejoblíbenějším členem naší smečky - výdejcem stravy  Šárkou.  Elli nabrala závodní tempo.  Za zatáčkou už Šárka mlsala ostružiny. To jsme jí potkali poprvé. Udiveně se za námi ohlíží. „Kam běžíte ?“
„ No kam asi ? Přece na houby ! Ty to necítíš?!  Dělej  !“
  Zda uposlechla mojí pobídku nevím, zmizela mi v zákrutu pěšiny . Navíc, věříc intuici mých psích přátel , následoval jsem je mohutným skokem přes vodní příkop do lesního mlází.  Řeknu vám, hustá mokrá smrková haluz není ideální k otření potu z obličeje.  V rychlosti vnímám  i přes podrážděnou rohovku , že skutečně běžíme nějakou úzkou zvířecí pěšinou.  Náhle se moji oba kolegové na vodítku prudce zastaví .  Kazan naučeným pohybem dělá parakotoul a vtírá si do hřívy jelení bobek. Elli žádnou hřívu nemá, takže si ho bere do mordy a ihned zkouší  zda nemá prošlou dobu trvanlivosti. Tady končí legrace. Hlasitě jim připomínám , kdo je tady vůdcem a co máme dnes za úkol v lese stopovat.  Elli provinile vyplivne tu nechutnost a Kazan  klepajíc  hlavou mi ukazuje, že ten bobek mu stejně na krku nedrží.  Oba mění směr . Míjíme Šárku podruhé. „Co blbneš ?“
 „Támhle je to nadějnější ,“odpovídám.
 Nevím, zda konec věty slyšela a zda jsem dobře artikuloval při prodíráním se maliním. Opět stojíme .  Elli se doširoka otevírají oči vzrušením . Do vody by nikdy dobrovolně nevlezla, ale bahenní aquapark divočáků je něco jiného . Zvlášť, když je vstupné zadarmo. Bohužel i Kazan zapomněl , že ho považuji za rozvážnějšího. Mé pohotové  výmluvě, že vyprošťuji dva zapadlé psy z bahna  by mi asi žádný, ani začínající kynolog neuvěřil.  Když by ještě viděl  Ellininu šťastnou bahnitou bublinu u čumáku po vytažení z močálu ani bych se mu nepokoušel  tvrdit, že se nachází uprostřed výcvikového prostoru  mykologických psů.  Ihned nechávám nastoupit celou jednotku a hrubě jim vyčiním.  Myslím, že to pochopili. Elli vypadá obzvláště sklesle. Pouštím je na volno.  Následuje okamžitě několik zákusů do Kazana , aby bylo jasné, kdo za to může.  Kazan , jak je jeho dobrým zvykem , bere všechnu vinu na sebe a zkroušeně se řadí za mé paty . Elli ho ještě jednou kousne , aby se mi zavděčila a popoběhne do předu. 
 A je to tady !  To se muselo stát !  Chvíle kdy i já marně hledám dálkové ovládání k EO . Elli si vzpomněla na první lekci cvičení  mykologických psů : „ Ostatní s košíčky jsou mrchy , co nám kradou naše houby!“  Tolik úryvek ze zkušebního řádu.  Tentokrát  nemohu napsat, že připomínala dikobraza s úsměvem bílého žraloka. To by bylo hodně nadnesené. Po letní pelíchačce a bahenní  koupeli připomínala peruánského naháče , když mu seberou deku. Paní   nevěřícně koukala na vrčícího psa  a nechtěla věřit mé povídačce, že Ellinka má ráda lidi, jen k houbařům pociťuje nedůvěru. Kazan  během chvíle zaujal příslušnou polohu při lovu . Do té chvíle, než se houbařka pootočila  stál na svém postu tiše a vyčkával , který kus sběračky lesních plodů mu bude přidělen.  Bylo mu hned jasné a vydedukoval, že když už i Elli vrčí na tu osobu v lese . Musí to být minimálně člen Berdychova  gangu.
  Jen na okamžik mi prolétla hlavou hříšná myšlenka . …..
  …. „ Pomalu bez zbytečných pohybů položte košík z houbami ! Udělejte pět kroků vzad , lehněte si na břicho a dejte ruce za hlavu! Počítejte do sta a nic se vám nestane !!“ …..
   Ne nebojte, ihned co jsem setřel  třetí  z hlíny vymodelované oko z Elískovi hlavy , paní v mém šampionu  konečně poznala psa . Ten  již opět vrtěl ocáskem . Nálada v kolektivu houbařů se ihned uvolnila. Jen Kazan se tvářil furt nasupeně a zklamaně ( paní vážila dobrých 70 kilo). Elli začala s novou přítelkyní dovádět a olízla jí tvář.
Na mou otázku, zda necítí jeleny udiveně vrtí hlavou. Raději opět rozdávám vodítka.  Tím pádem startujeme… Probíháme podmáčeným porostem,  ve kterém je aktivován automatický samočistící režim. Kolem Šárky již probíháme tak, že nás rozpoznává i v běhu
„Co jste našli ???“
Marně lovím v paměti nějaké slušné slovní spojení , jako odpověď provokatérovi. Nechci být ten , kdo kazí rodinou atmosféru.
  Začíná hustě , ale opravdu hustě pršet. Elli s Kazanem se zamotali na společném vodítku do dvou stromků najednou a má noha je v tom také zakomponována. Prší. Šárka probíhá kolem : „ Poběžte, nevidíte, že prší !“ ……….. Polykám námořnickou odpověď. Uvolňujeme zbytečně statické stromky ze zápřahu a  můžeme běžet za Šárkou .
Konečně !
I my!
 „STŮŮJ!!“
Na lesní pěšině roste přímo v ose našeho běhu obrovský nádherný klouzek !
Oba dva mí psí kamarádi okamžitě zastavují . Kazan pravou přední vykopává houbu ze země a Elli na ní levou zadní stoupá. Radostně zdvíhám  rozdrcený klouzek obecný (Suillus luteus). Ani ve snu mě nenapadl takový úspěch hned při první výpravě !! Složit  ZMP-3 !!! Vkládám do košíku Šárce již předpřipravenou houbu do smaženice ! Houbařská sezona začíná !!!!!!  

 
Co se děje na dvorku  - Nevěřte na  znamení osudu!
 Celé to začalo tak nějak divně. Znáte to.  Ty tajný znamení. Nejezdi na ty závody ! Něco se stane ! Padesát dní do startu - uříznutý bříško palce na levé ruce
Čtyřicet dní do startu - přimáčknutá noha kmenem smrku
Dvacet dní do startu -chřipka jako trám
Patnáct dní do startu – zablokovaná páteř
Sedm dní do startu- Elli asi začne hárat
Tři dni před startem někdo řekl Kazanovi, že má jít trek , tak si raději pohmoždil tlapu a vesele mne vítal u vrat , při mém návratu z práce. Stál na třech tlapách a celým svým postojem dával najevo : „ Tak co? Jak chceš tohle protlačit veterinou ?“
Sakra , tolik pokynů osudu. No to tam přece musím být stůj co stůj! 
Nikdy bych nevěřil, že zrovna já budu trpět nedostatkem psů.  Od paní pořadatelky mám slíbeného jejího vlastního mazlíka. Proto v pátek rozechvělou rukou otáčím klíčkem v zapalování auta. Zvuk přidřené napínací kladky beru jen jako potvrzení výzvy budoucna . Sezona dogtrekkingu začíná!
 Ve čtvrtek večer probíhá ještě náhodně sešlá schůze Sportovního klubu ČSV . Možná první i poslední zároveň . Jedno je jisté, všichni u stolu jsou podobní mimoňové , jako já. Horší je, že jsem nejstarší a měl bych je varovat, neb sešli z cesty pravé a měli by se vrátit do lůna církve své, jinak zatraceni budou pohlceni ohni pekelnými ( ty bláho, co to píšu! To je asi po té námaze).
  Na schůzi si také ztotožním Adélu poprvé s jejím obličejem . Z Jizerek jí znám jen podle barvy a tvaru světla čelovky. Už tehdy se mi její světlo velmi líbilo a proto nenamítám , aby tvořila naši bojovou kolonu. Všechna ČSV v naší sestavě jsou stejně z její smečky.  Pravda je taková, že do sestavy přibrali oni mě. Kdo ? Adéla a Mrtvá srna.  Došlo totiž k dalšímu uříznutí prstu osudu.  Dingo (pro neznalé – jeho věrný nosič potravy je právě Mrtvá srna) leží hodně často v hospodě a poslouchá tam ty nabubřelé keci chlapů, kdo kde koho přeříz. Špatně si to vyložil a chtěl pak v nedalekém lesíku ukázat dvěma fenám, jak umí řezat . Bohužel  smrk určený na příští Vánoce na Staromák nepřefiknul a s vyhřezlou plotýnkou  se dočkal operace, vytouženého kabátku, ale i vyřazení ze startovní listiny. Tímto přeji  jednomu z nejlepších psů současnosti brzké uzdravení  a mnoho slastnějších okamžiků prožitých s fenami.  
Těsně před startem  dostávám od paní pořadatelky  svého parťáka. Je jím husky Danny. Je původem z Rakouska, je to šampion a obstojně umí česky.  Postupně zjišťuji, že to s tou češtinou, ale nebude tak slavný. Umí jen „jdem“ a „ňamka“.  Furt se na nás šklebí a má radost , že jdem.  Můj Kazánek , kdepak je můj Kazánek. Telefonuji domů. Šárka mě ujišťuje v mé předtuše. Jakmile se ubezpečil o našem odjezdu, postavil se na všechny čtyři a nic mu není….
Petr s Elli jsou dávno na trati .
Roman se svojí smečkou ještě nedorazil na start.
 Mrtvá srna  od posledního závodu nepsala žádnou diplomku a tak mi nemá ze začátku co vyprávět. Až posléze přejde na lechtivé téma a detailně mi popisuje část svého těla. Jedná se o chrupavku v koleni. Umí to tak sugestivně, že začínám kulhat. Také si pro nedostatek témat dobírá mého psího kamaráda. Prý má hlavu jen na to, aby mu nevypadl jazyk.  Danny naštěstí neumí ještě tak česky a pořád se na nás usmívá a má nás rád.  Dokonce i Ares  (čsv a vůdce smečky) ho toleruje . Tedy jen do chvíle než ho Danny  pocáká v kaluži. Zhruba na třicátém kilometru nás rozhodí příhoda , která možná podchycena komerční televizí bude převratným objevem v zoologii.  Mrtvá srna v němém úžasu sleduje u hájenky nový druh čápů.  Rozeznají se tím, jak brzo přilétají na Vysočinu na rozdíl od běžné u nás žijící populace.  Vždy jsem se styděl za svůj pravopis, za svoje jazykové schopnosti a nyní se k nim po víkendu přiřadil další mindrák – zoologie.  Ať jsem koukal, jak jsem koukal , já viděl na louce jen dvě husy.
  Na čtyřicátém kilometru mi pořadatel poskytl doušek Tullamore pro posilnění na překonání dvou žebříků. Všechno šlo hladce.  Danny se zaseknul obojkem do kořenu, já uklouznul a spadl mezi dva balvany . Nohy nahoře . Hlavu dole. Pes na šňůře pokračuje v cestě a na můj povel „vole curik , nazpátek“ nereaguje. Asi hlavou dolů mám blbý vídeňský akcent . Navíc si Mrtvá srna usmyslela najít rychlejší a snadnější cestu. Bez jištění se jala zdolávat skalní převis nad řekou.  Její úpěnlivý povel princezny z pohádky : „Zahradníku, zavaž mi střevíček ! A chci! A chci ! A chci !“ Na který čekám otrocky již třetím rokem , přišel tady s jiným textem , ale v naprosto nevhodný okamžik, kdy přestárlý Casanova visel hlavou dolů… Snad někdy příště jí snesu ze skály. Tedy jen v případě, když po ruce nebude žádný klacek, abych jí strčil…. Adéla vše nevěřícně  pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Pochopila, u které jednotky  slouží  a, že i pouhé přežití  se může stát vítězstvím.
 Se setměním přichází má oblíbená krize. Plápolám na chvostu skupiny. Brzy mi dochází baterky v čelovce a náhradní zůstaly v autě…. Měním různé seskupení světýlek , které se liší pouze hlasy.  Všichni obdivují mojí odvahu či blbost (to podle filozofického založení) chodit po lese se dvěma světluškami přilepenými na čele. Následuje několik zpestření tratě od pořadatelů. Brody potokem .  Při pátém pokusu o nalezení nejpříhodnějšího brodu divokým tokem za pomoci mé čelovky, vnímám nechuť Dannyho mne následovat. Do této chvíle mi vždy důvěřoval a trpělivě se pokoušel porozumět mým povelům. Cukám za vodítko, které vede kamsi vpravo nahoru. Co se sakra děje ! Vytahuji mobil, zapínám ledku. Denýsek stojí u paty mostku a čeká, až dokončím svojí prospektorskou práci v korytě potoka. Konečně si rozumíme. V jeho očích bylo vidět a možná i v hluku potoka jsem asi zaslechl krásnou češtinou bez přízvuku : „Kohoute zastrč si ten jazyk, na co máš hlavu !“
   Na poslední kontrolu docházím osamocen.  Kleště na označení jsou uvázány na rozcestníku. Ten leží na dvoumetrovém remízku. Přiznám se. Seděl jsem pod touto stěnou a přemýšlel dlouho, jak jí zdolat . Severní či jižní cestou. Nakonec se rozhoduji pro travers . Po pěti minutách snažení zjišťuji, že se určitě nejedná o prvovýstup. Z posledních sil zachytávám kovovou trubku levou rukou a pravou bleskurychle značím poslední kontrolní bod. Celý sportovní výkon  celou dobu s napětím sleduje můj věrný český rakušák Danny.  U vrcholového kolíku mě samou radostí oblízne obličej a pozoruje, jak se slavinuji  dolů do dvoumetrového údolí v základním táboře. Po chvíli mě dojde i zbytek naší výpravy. Dochází k nejkurióznější situaci v celém závodě. Dívky ve mně vidí zdatného horského horala, který je dovede do cíle. Před námi ještě tři kilometry . Usínám za chůze a s bludičkou na hlavě kráčím v čele. Dívky  omámeny jejím světlem jí tupě následují. Ares se rozhodl po zralé úvaze tento den protivného huskouna ještě nezabít, protože on jediný zůstal, který věděl , kam máme dojít.
 Petr s Elli už nejsou dávno na trati.
Roman na ní ještě dlouho bude. Ale to už jsou jiné příhody……..


 

Co se děje na dvorku - Sporťáci na dovolené u Dunaje.
V případě, že nechcete, aby do vašeho života nepřiměřeně zasáhl chaos a rozvrat eurodekadentní společnosti musíte si zvolit několik pevných bodů –událostí ke kterým směřujete azimut svého bytí. Závidím své švagrové její deníček ve kterém má denní program i s výdaji do roku 2016 a to dokonce po hodinách. Na začátku roku mi bylo jasné, že můj ...„dedlajn“ ,na Moravě detlajn (nevím co je správně spisovně) si již nevystačí se strohým záznamem = do pěti let kremace a na konci dožitého roku Vánoce. Proto byl můj život nasměrován několika daty. Života psího se týkaly v tomto měsíci body dva. Zkouška vytrvalosti SVP -3 ( 100 km) a klubová výstava. Obě akce již máme za sebou.
Vytrvalostní zkouška ve třetím stupni Byla pro Ell zkouškou poslední, to samé platí i o výstavě . Odstavec o uvolněném tlumiči auta a kvalitní práci Českých servisů za Evropské ceny přeskočím . Jisté je, že 100 km cesta 50 km rychlostí s výhledem na 200 km trasu zpět za těch samých podmínek , tedy čekání na definitivní utržení předního kola , není zrovna ideální pro psychickou pohodu doprovodného cyklisty. K ránu však téměř neomylně dosahujeme cíl – Šamorín –Čilistov-hotel Kormorán. Ihned po příjezdu nás vítá Ján Polóny, Ondrej Vavro a Plechový policajt u hotelu. Člověk se hned uklidní, když je vše na svém místě.
Nejvíc mne zdržuje uvést do pojízdného stavu přestavěný rotoped na kolo Jany Šuterové . Docela jí závidím úspornou variantu polstrovaného gauče místo sedla. Na trať se vydáváme opět pod startovním číslem 1 . Prvních 40 kilometrů nám zpestřuje jen přítomnost Kerbulína, kterého si Ell vyhlédla místo Dinga , jako svého parťáka . Jenže s Dingem se běží, zatím co s Cerberusem se blbne …….. Dochází i na první kádrový pohovor . Elli , ale na tyhle kecy o morální zodpovědnosti a cti reprezentovat moc nedá. Po 3 hodinách jsme konečně osaměli na koruně hráze Gabčíkova a nikdo nás neruší v krásných výhledech na rovnou hladinu Dunaje, dva kostely a 3856 ks zabetonovaných profilů svodidla hráze. Některé partie jsou tak zajímavé, že například na 15 km jsme zajeli hned 4 krát abychom se pokochali pohledem na 2532 kovový profil v různou denní dobu. Vykládat někomu, že již 3 rokem jezdím na dovolenou k Dunaji nemá smysl. Na 60 kilometru ještě potkáváme Ruský expres. Přijeli od Moskvy vyložili kola a psy, odjeli SVP, naložili kola a psy a odjeli do Moskvy. Pak , že to maj Pepíci daleko….
Poprvé se v mém životě neosvědčila má poučka, že optimismus znamená nedostatek informace. To že nemám sebou mobil ani hodinky a tudíž nemám informaci, jak rychle jedem se mezi 70-85 kilometrem ukazuje , jako fatální chyba. Také to že jsem za posledních 35 hodin spal pouze 60 minut v sedě v autě se ukazuje, jako životní styl neslučující se se sportovním výkonem. Přestávám se soustředit na jízdu a Elli dostává při ztrátě mé komunikace s ní krizi. Né krizi ve svém výkonu , ale krizi z nudy. Prostě jí to přestalo bavit se někam neustále vracet a tak mne celkem 3x elegantně sestřelila s kola. Jsem na sebe hrdý. 3 krát za sebou vzorně provedené parakotouli . Jen ten druhý nebyl tak ladný, protože jsem nějaký ten metr nemohl vyndat nohu z nášlapu. Po třetím nácviku na Všesokolský slet došlo k dalšímu kádrovému pohovoru. Zhruba v polovině proslovu mi , ale došlo, že za vzniklou situaci mohu já a né Elli. Přihláška je psaná mojí rukou a když to neumím , tak tady nemám co dělat. Tlačím kolo a bavíme se s Ell o jejích milencích, žrádlu a táák o čem se tak asi baví feny v tohle věku mezi sebou. Na poslední obrátce mě šokuje děsný mezičas sdělený krásnou, Dunajem vyfoukanou rozhodčí. Posledních 15 kilometrů dáváme za dvě hodiny. Do poslední ho úseku v šíleném protivětru máme v případě stejného času rezervu pouhých 10 minut do limitu. Tiše proklínám Dinga chrnícího si v té chvíli u televize pod Ještědem. Kde si ty zvrhlíku ?? Víš , jak bych tě tady nyní potřeboval !!
Posledních 15 km jedem s Ell na morální doraz. Jen doufám, že dojedu do cíle a nebudu odchycen do nějakého antonu , jako následek volání na nouzovou linku. Ono když vidíte starce na silničním kole, jak v pádové rychlosti stojí na místě v protivětru a medově klidným hlasem vede monolog se svým psem. ..... Slova však vítr rve ze rtů.
„Elli no ták , honem domů ! jedem domů !! Čeká tam panička !! Elli panička má masíčko !!! Budeme mít ňaminku! Hledej auto? Kde máme auto ?? Elli si hodná, si skvělá !!
Konečně vidím cíl. Všichni na hrázi očekávají náš zápis do historie. Všichni, tedy,3 rozhodčí a obecenstvo ve složení Kerbulín s Janinou nadšeně aplaudují. V cíli nám všichni gratulují a očekávají můj slavnostní proslov. Něco, jako když Armstrong přistál na Měsíci, prostě jakési to moudro. Je fakt, že i já jsem si nějakou tu filozofickou myšlenku o chovu a vytrvalosti dlouho připravoval, aby se o tom ještě dlouho hovořilo u táborových ohňů. Po dojezdu mne však napadla pouze jediná věc. Když ustal potlesk povídám : Už jsem pochopil ty Maďary, že byli tak nasraný, když jste jim tu hráz tady postavili.

 

 

Co se děje na dvorku -Extrémní sport.

Když ono to zní tak pěkně. Už jen ta představa, až mne Šárka odloží do domova důchodců.  Vidím kolem sebe ty obdivné pohledy babiček, až je budu ohromovat  po večeři svými heroickými  sportovními činy. Zážitky z dogtrekkingu.  Nebo ty  závistivé pohledy uslintaných dědků až mi Mrtvá srna přiveze v neděli po obědě banány a pohladí mě v kolečkovém křesle po hlavě. Je to důvod, proč se ještě zúčastňuji  závodů v dogtrekkingu.  Každá akce měla v tomto roce určité specifické rysy. Poslední závod MR ČR v dogtrekkingu zcela splnil mé tužby a očekávání zažít opět něco nadoraz.
 Elli nebyla původně vůbec plánována do posádky, protože v sobotu tedy 5 dní před startem absolvovala SVP-2. Tedy adrenalin na 70km u kola.  Tam jsme prohráli s Dingem o jednu minutu.  Její tlapky byli v absolutním pořádku ( kontrola rozhodčím).  V pondělí již nebylo znát, že by někam běhala a opět smykem zdolávala rozběhy na zahradě. Ta představa zkusit a potvrdit teorii o ČSV jako skutečně bezúdržbovém psu byla veliká. Do Jizerských hor tedy na poslední chvíli vyrazila naše primadona.  Hned ráno bylo jasné oč tu běží. Počasí bylo moje !!  Déšť , který smývá úsměv ze rtů.  Byl to trek při kterém jsem použil  všechny adrenalinové sporty , které mne provázeli životem . Nejvíc mne překvapilo sjíždění Jizery proti proudu , bez lodě a to hned u pramenů, no prostě nádhera. Původní zámysl držet se stranou od ostatních vycházel do 20km.  Tam nám vpadla do cesty chata Smědava. Psy zde nesmí dovnitř, takže se před chatou shromažďovali , přivázáni ke stolům, zástupy různých psích plemen. Lámal se zde i charakter a míra touhy uspět. Možnost přesměrovat na kratší trať je v ledovém dešti  za oknem čertovo lákadlo. Dávám gulášovku a poslouchám kňourání a štěkot promočených psů venku.  Naráz vše utichlo. No utichlo?  Neutichlo! Pouze domestikovaní potomci vlka všech možných tvarů a barev zmlkly. Na stůl z hrubých klád uprostřed venkovní  předzahrádky vyskočila Elli , natáhla krk a nádherné : „AOUUUÚÚÚÚÍÍÍÍÍÍ“ se neslo Jizerkami.  Jedině já zaregistroval  ve zkoprnělých výrazech psíků, kteří tento jazyk neznali uznalý výraz Bustyho.  Uznale pokývl  hlavou a vyloženě spiklenecky přimhouřil levé oko na Žufrika : „ Tuhle holku dnes v noci musíme mít !“  Mě ani vedoucí Žufrik teamu v tu chvíli nenapadlo, že by to mohlo být něco špatného.  Trať nadále  pokračovala ve své překrásné vrcholově trekové kvalitě.  Znáte tu divnou hru  malých děvčat na sídlištích.  Taková, jak se namaluje panák, hodí kamínek a pak podle určitých pravidel poskakujete po jedné či druhé noze s různými obraty ?  V případě, že ano je vlastně celé mé vyprávění zbytečné. Představte si , jak s hůry pozorujete již dost dospělého muže, který v dešti  s 12kg na zádech a uvázaným psem kolem pasu provozuje tuto hru  nepřetržitě 6 km. Pak krátká pauza a pokračování této hry v horské bystřině. To byli chvíle, kdy se ortodoxní trekař vysloveně tetelí blahem.  Jestli je to zimou , nemáte možnost rozpoznat.  Divnému kopci na cestě před setměním se pomstím tím, že ho nebudu jmenovat. Pravděpodobně patří k místům, kam by chtěl být hlavní pořadatel jednou  po smrti rozptýlen , protože se rozhodl seznámit nás s jeho krásami do detailu. Tuto hnusnou 1005 metrů vysokou nevzhlednou , kluzkou, slizkou , bahnitou hroudu nám ukázal ze všech stran. Chybělo již jen , abychom sfárali.  V té chvíli jsem vpřed postupoval s kompletním Žufrik teamem.  Dočasné hostování  v tomto extrémním klubu balancujícím na pokraji profesionality bylo vykoupeno několika hlty Tulamore.  Naší dvojici totiž někdo zcizil z mapy kontrolu č.6, č.7, č.8.  Až z odstupem času si uvědomuji poťouchlý výraz Bustyho  a přilepený zbytek papíru na jeho špičáku.  Ten přesně zapadal do mého otvoru v mapě.  Broněk v tomto závodě testoval novou akvizici týmu – fenku Eru.  Jedná se o velice silně motorově předimenzovanou dogtrekařku. Jak by řekl  můj učitel aerodynamiky s tímhle motorem by lítaly i vrata vod stodoly !! Většinu trasy prošla po dvou, protože zadní náběh předbíhal přední a Broňkovi se nedařilo uzavřít diferák . Oni to do jara vyladí. Pro zbytek mužského  teamu  Žufríků pro tu chvíli závody skončili a začalo předvádění . Buď zcela bezostyšně chtěli zahrnout do rodokmenu českého horského psa i fenu ČSV. Nebo se předváděli tak, že ani šéftrenér Anička je nemohla přesvědčit o nepřítomnosti sněhu na svazích hor a nemožnosti provozovat skijoring. Tak snažit se mohla, ale roztouženého horala logikou a důkazy nepřesvědčíte. Prostě se lyžovalo.
 Raději se proto od city zmítaného teamu vzdalujeme. Před další kontrolou už slyším nějaké podivné chvění v atmosféře. Začíná to tím, že se Elli neustále ohlíží. Ano na protější straně svahu se objevuje malé blikající světýlko.  Neustále se přibližuje, někdy se ztrácí, ale zvuková kulisa je již úplně zřetelná. Tato frekvence a hlasitost je vymezená pouze pro Mrtvou srnu.  Frekvenci 101,4 radio Jizera je obsazena jak český rozhlas v květnu či srpnu dle světového názoru. Sednu si na pařez a ještě 15 minut čekám  až hlas Mrtvé srny dožene její fyzično.  Dingo se Srnískem dnes zvolili za pertnery na noční pochod  rovněž drsnou indiánskou dívku spod Ještědu v zápřahu za čím jiným než ČSV. O tvrdé povaze jinak něžné dívky svědčí i její mluva. Zatím co my slangově se vyjadřujíc , chodíme „s pískem“ . Ona se ke mně naklonila a důvěrně mi sdělila, že si musí odskočit s cementem.  Málem jsem z toho hodil beton.  Noční varianta hry na skákání „panáka“ byla doslova odzbrojující.
 Po půlnoci se tajně rozhlížím, zda mne dívky nepozorují a snažím se utřít nos do rukávu.  Zjišťuji omezenou hybnost ruky  Promočený rukám bundy zamrzl ve skrčené poloze, vodítko k Elli naopak ztuhlo v natažené poloze. Nyní to vypadá, že jí vedu na skládacím metru.
 Na 70 kilometru nás potkává nepříjemnost. Dingo začíná kulhat. To jsou okamžiky, kdy se poznává člověk a jeho povaha. Eliška končí závod , protože  nechce riskovat dingovo zdraví. Někdy i prohra může být obdivuhodná. Smekám před tebou ty Mrtvolo !!
 Pak následují kilometry , které zbožňuji. Nádherná krize. NECHÁPU CO TU DĚLÁM . Proč tu jsem. Začínám mít z vyčerpání vidiny.   Mráz stoupá.  Jsem na dně se silami. Postupuji potácivým krokem.  Nechápu, kde se nalézám a proč jdu hlavou dolů.  Probouzí mne až močál před Sněžnými věžičkami. Ono, když stojíte v 40 cm polozmrzlém potoku  probere to horší hypochondry .  Sněžné věžičky je dostatečně infantilní jméno na hledání poslední kontroly. Máme to za sebou . A nyní rychle do cíle. Svítání nad Jizerkami stojí za to !!!  K silnici před cílovou rovinkou mi zbývá ještě necelých 100 metrů a pak už jen 400 metrů do cíle. Mám to za sebou. No z adrenalinových sportů jsem dnes snad nedělal jen potápění, bleskne mi hlavou.  To vám byla taková rána !  Obecně lze konstatovat, že  v lese je malá hloubka vody pro potápění. Moje šipka do pařezu se setkala s obdivný zašuměním  spolucestujících.  Raději  ihned po dosažení cíle nasedám do auta a jedu domů.  Malý otřes mozku no! Tomu zbytku co tam ještě mám to zase tak uškodit nemohlo.
 Závěrem snad jen dva poznatky.
 POZNATEK č.1 - Po mém příjezdu domů , byla u nás na návštěvě má matka. Po té co mne uzřela , řekla : „Dědku ! Ty jsi už fakt úplně ztratil rozum!!“ Myslím, že zodpovědné maminky by nikdy svým dětem neměli říkat dědku !!!
POZNATEK č.2 – Pro pana Rosíka i Hartla. Elli v 5 dnech zvládla 70 km na kole v čase 5hodin 28 minut a o pět dní později v děsném počasí  92 km za 27 hodin a 4 minuty bez jediného šrámu. Po 5 hodinách spánku nebyla znát pro neznalého únava.  Až ty dva uvidíte, tak jim řekněte, že smekám . Tu svou čůzu už jsem voňuhňal , nebojte.


 

 

Akce „KYČLE“
 Jedná se o další parádní akci, kdy furiantsky prásknete do stolu veterináře svojí šrajtoflí s výkřikem: „Dnes to platím já“. Bílý plášť za stolem vám velmi ochotně vyhoví .  
 Naše chovatelka nám rozumí a ví co od nás může očekávat.
  Ihned po příjezdu na místo srazu tasím  úsměvnou historku, kterak mi již sražená srna předjezdcem  urazila  výfuk.  Tentokrát  prohlédla moji lacinou fintu a než nám byl vytištěn účet za mejdan nechala se objednat k zubaři a předčasně nás opustila. Usoudila, že pravá čtyřka nahoře ji vyjde laciněji než sponzoring pornografického snímkování roztažených nohou mé svěřenkyně. Konec konců pan Číla jí už dávno z bonitoval a bude ji milovat i bez kompletního chrupu.  Toto pravidlo však neplatí pro naše miláčky.  Za ploché nohy vás v Rakousku –Uhersku mohli vyhodit z armády. V dnešní době, při příliš volných  kloubech, hrozí zákaz předání (případně převzetí )biologického materiálu vaším psem či fenou za účelem rozmnožení. Já to zkrátím . Prostě si legálně nešvihnou.
 Všichni v Česku přebývající  členové vrhu „E“, se dostavili do zahrady Čech .  Své role si předem dobře rozdělili a jako vždy se s námi neporadili. První na řadě byl „E“ jako Brouk. Získal si dámské osazenstvo veteriny svojí vstřícností. Se všemi se pozdravil, aby je následně upozornil, že i důvěrnosti mají své hranice. Elli, jako vždy zapůsobila a totálně otupila ostražitost „anesteziologa“. Nejdříve odstranila zbytek líčení , které opomenul  setřít Brouk z tváře paní doktorky. Ta se úplně rozplývala blahem. „Takhle vyrovnaná zvířata jsme tu už hodně dlouho neměli, ta je zlatá.“
 Jediné čemu se Elli podivila, byl holící strojek. Píchnutí jehly nevěnovala pozornost, neb si ověřovala kvalitu náušnic obsluhy.
„Jejdanánku, on se jí ani nezvýšil tep“, udiveně kroutí umytou hlavou majitelka náušnic: „no to je pohodářska!“  Můj osobní názor je jiný. Elli poznala, že náušnice nejsou ze zlata, tudíž je nemá smysl zcizovat.
 Následovala scéna z nízkorozpočtového filmu. Za stolem se náhle objevila hlava Brouka.  Ve chvíli kdy zahlédl Elli celý se rozzářil , zavrtěl ocasem a opět spadl pod stůl. Přísahal bych, že jsem slyšel jeho bručivý hlas zvolat : „Liguere !!!“ To bude tím, že se kouká s paničkou příliš často na Vlastu Buriana , jako „Přednostu stanice“.  Elli také chtěla vyrazit vpřed, ale uprostřed kroku změnila pohyb  ze skoku v tekoucí sirup. Zasněné skelné oči  tiše ševelili do bílé ordinace: „Bjou…číííí…..néééé…k“. A pak už bylo jen ticho.  Sestřičky i paní doktorky se usmívaly a byly spokojené, jak jim práce odsýpá. Ano, správně . Ještě chybí jeden Srdcerváč.  Do ordinace při našem odchodu vlétl Kung fu Panda Ozzi.
 Předpokládám, že Ozzi je velmi dobrý matematik a za tu dobu co seděl v ordinaci si přepočítal, kolik by za vybranou sumu bylo žrádla. Popřípadě , za tři táci by mu dal místní bezdomovec k dispozici svoji labradorku na celou noc k nechutnému bezbřehému obcování a žádné rentgeny by nevyžadoval. Ještě nějakou dobu jsme slyšeli, jak se Ozzi dožaduje slevy. Dokonce práskl jednu chvíli dveřmi a i s páníčkem, který provozoval v tu chvíli skijoring  bez lyží prošli čekárnou ven.  Byl to opravdu hrdý Srdcerváč, škoda, že ho neviděla spící Elli. Ta by ho zbožňovala. Má ráda tvrďáky s jasným názorem na věc. Ozzi dělal, že nevnímá plandajíci injekci v řiti. V tu chvíli by ho zbožňoval i jeho španělský bratr. Všichni jsme ho přemlouvali, aby to zkusil ještě jednou.  Po chvíli se tedy vrátil, připraven vyjednávat. Ale, byl to podraz. Ozzi má v kung – fu hnědý pás a paní doktorka povolala pana doktora, který si v nějaké litoměřické tělocvičně uplatil černý pás v tomto bojovém úmění.
 

SVP podzim 2013
Od té doby co jsem v kleče slíbil mé bohyni, že již budu hodný a neopustím rodinný krb je mojí nejčastější zahraniční  destinací pro dovolenou Šamorín nebo též jazykem zdejší menšiny, která je nemlich zrovna  tady ve většině Somorja. Není to malebností  rovné krajiny, ale akcí, kterou zde pořádá  Klub chovateľov československého vlčiaka. 
Zkouška vytrvalosti vždy slibuje nevšední zážitky a nebylo tomu jinak ani tento podzim.
  Začalo to jako vždy přípravou. Měsíc před samotnou zkouškou jsme si dávali, jak jen to šlo 10km běhy vedle kola po asfaltu, aby Elli trochu ztuhla kopyta.
 Pak nadešel velký den D.  Ráno bylo vlahé přímo určené pro lásku.  Veterinář  zkušeným pohybem změřil teplotu chlupatého sportovce. Elli se na něj usmála  s mimikou jí vlastní. „Ty to myslíš vážně , ty bouráku!“ A vylízla vetovi oko.  Za celý ten úkon,  pak já vypláz 150,- na dřevo. Odcházím s pocitem, zda neměl náhodou ten úchylák něco zaplatit nám. Nicméně, s potvrzením , že Elli je zdravá nám nic nebrání vyrazit směrem k východu slunce.
  Směrem k Šamorínu v té chvíli mířil i druhý tým Srdcerváčů. Dingo a Lukáš s kolem patří mezi nejsehranější týmy a šéf trenérka mezi nekompromisní  vůdce k jasnému vítězství.  Celý půlrok přemýšlela Mrtvá srna (šéftrenér), jak kontrolovat  jí svěřenou dvojici tak , aby se neopakovala situace z jara tohoto roku. Tehdá tato dvojice prohrála boj o první místo jen díky tomu, že Lukáš v závěru závodu chtěl vyzkoušet, zda v televizi nelžou a zkoušel vykonat malou potřebu za jízdy.  A protože si přivřel zip…..ale to už je jiná historie.  Mrtvá srna nakonec  sama sebe propašovala do závodu  v roli cyklisty na distanc 40km . V Jizerských horách pod sladkými  mámivými řečmi vylákala pod záminkou venčení  jednu nebohou fenu.
 Do Šamorína-Somorji  docestovala naše posádka patřičně ojeta , takže mi ani nevadila řadící páka vetnutá do konce zad . Co v tom ty ženský viděj, fakt nevím. Po dvojhodinovém delirickém spánku, přerušovaným neustálým hlídacím reflexem Elli  vstávám plný sil vyrazit na trať. Vylézám s auta a hned je mi jasná příčina agresivity druhého člena našeho týmu. Tradičně jsem se vyhnul Šamorínskému plechovému policajtovi u hotelu Kormorán, z něj má každý Srdcerváč zimomriavky. Ale opomněl jsem umělohmotného kuchaře  ve křoví 4 metry  za naším zadním oknem auta. Elli se evidentně celou dobu bavila tím, že úchylák ztuhnul hrůzou a dvě hodiny se strachy ani nehnul. Stačilo, aby naše statečná zavrčela a škubla za těsnění zadního okénka. To aby pobuda věděl, že může kdykoli vystoupit a dát si to s ním na férovku. 400,-kč za těsnění raději zapřu v rozpočtu této dovolené našemu strážci kasy. Prostě si ty halušky dnes nedám.
  Přiznám se. Máme startovní číslo jedna, protože se na tuto dovolenou vždy tak těším, že se na stejnou akci přihlásíme někdy i několikrát v průběhu roku.  Na Slovensku si již na mne zvykli a vždy mne ochotně informují, kolikátá přihláška již došla.
  Hned po startu nás dojel Dingo, protože tetu nemohl nechat běžet osamoceně.  Prvních 20 km jde strašně rychle. Klub zařídil, aby maďarská  strana vypla všechny větráky  na jejich straně hranice a alespoň pro tuto chvíli nedělali na Slováky vlny.  Na dvacátém kilometru se stali první tři události hodné zaznamenání.  Dingo i Elli zjistili, že voda na otočce je zadarmo a odmítli k napajedlu pustit  své Slovenské příbuzné.  Mé vyjednávání s rozhodčím o umístnění  mety  na 55 kilometru pod příslibem Tullamore vypadá slibně. Chlapi se vždy nějak domluví. Na a ta třetí věc.  Nevím, zda to mám napsat.
 Chvilku nedávám pozor a Lukáš zbavený dozoru opět zkouší experimentovat.  Na hrázi zůstalo ležet jeho kolo. Všichni se ho snažíme vyhledat. Dole pod hrází běží malá postavička s psíkem a snaží se schovat za trubkou drátěného plotu.  Všichni chlapi se diskrétně otáčíme. Lukáš zmizel za trubkou, ale my přesto víme, proč si Mrtvá srna vybrala právě jeho, jako svého ochránce a souputníka. Nicméně, po pěti minutách zpětného horolezeckého výstupu  nám funící  a zpocený oznamuje , že tento způsob vykonání potřeby je přeci jen rychlejší, než ten co praktikoval na jaře.
  Po  otočce na 20 kilometru  mě přeci jen trochu hryže svědomí. Celou zkoušku na 40 kilometrů vyhrála něžná dívka s fenkou. Celé její vítězství  bylo zaviněno našim týmem. A snad jen ty její vavříny naše jednání před dalšími generacemi  budou brány, jako polehčující okolnost.  Dingo s Elli se totiž rozhodli, že závody vyhrají. Nikdo z nás jim neřekl pravdu. Takže cíl předpokládali na metě 40km. Horko těžko jsme je brzdili. Když nás předjela dívka se jménem „13“. Dingo rezignoval . Ta ostuda ! Předběhla ho samice jeho rodu  (Dingo svoji tetu Elli nebere , jako samici. Protože u krásné feny předpokládá i kus mozku ).  Co následovalo…….
 Na podzim voní každá fenka ČSV láskou.  Alespoň kapičku.
Předpoklad se nemýlil. Lukáš vydává z paluby cyklostroje povel : „Dinoušku fenečka!“ 
Dingo asi přeslechl.
„Dingo samice !!!!“
„Ber jííí !“
„Je jen tvoje!!“
„Přeřízni jí“
„Můžeš dvakrát!“
„ Já to platím!“
Na tyto povely Dingo razantně reaguje. Rychlost stoupá a podle času to vypadá na účast v závodu na 400 metrů a né předpokládaných 70 km. Dívka s romantickým jménem „13“ si však patrně naše povely špatně přeložila do slovenštiny.  Stoupá ze sedla a spurtuje směrem k cíli v domněnce, že zachraňuje svoji čistou duši. Dingo na nás nedůvěřivě kouká. Omluvně krčím rameny . „To je netykavka Dinoušku viď ? Neboj , jednou bude škemrat !!!“  
 V duchu se však obávám, aby na nás v cíli nečekala polícia. Ještě jednou čest jejímu vítězství i naší pomoci.
 Na 45kilometru potkáváme šéf trenérku Ještědského týmu. Lukáš sesedá s kola a oba s Dingem se sklopenou hlavou naslouchají  „tajmingu“ . Vztyčený prst  Mrtvé srny nevěští nic dobrého. Raději se diskrétně vzdaluji.  Pochopil  jsem, že dnes  už Dingo ani Lukáš čůrat nepůjdou.
Elli to zapíchla a čeká na kámoše. Už takhle nechápe tu divnou trasu , ale budiž, když všichni běží, bude běžet i ona. Svět se zastavil, budeme stát i my. Elli nikdy neprotestuje a dělá, co dělám já. A protože ani jeden z nás nemá mozek, máme se rádi.
 Do cíle se dovalíme i s rozhodčím , který se rozhodl zůstat čestný. Asi nevěděl, co je to Tullamore. Příště to rovnou přeložím do slovenštiny. Nevěřím, že na slovo „Borovička“ neposune metu na obrátce blíž k cíli.
 Na závěr povídání vám prozradím jednu pikantnost.  Nejedná se o skvělý čas a výtečné hodnocení .
 Dingo Srdcerváč po 60 kilometrech běhu čůrá, jako holčička !!!



 

Co se děje na dvorku – Vidláci na návštěvě v uherském království
Ve chvíli, kdy se člověk dozví posádku „Úhošťské střely“ směřující do Budapešti na WDS znejistí. Já vyloučený amatér se mám zúčastnit výjezdního zasedání chovatelské komise KCHČSV a to přímo na palubě vozu. Jeden znejistí a rozklepou se kolena. Jen neříci nějakou blbost! Například , Ell má krátké šupiny, nebo tak něco podobně nesm...yslného. Od samého počátku jsem se obával plného vozu půvabných dam a jejich veselého švitoření. To jsem netušil, že se zúčastním téměř 14 hodinové konference chovatelské komise. V Měříně na D1 k nám přistupuje hlavní bohyně lásky všech ČSV v Čechách, prostě ta, která určuje kdo, kde a s kým bude souložit. Nutno podotknout , že legenda nelhala. „ Tožděckatovám musím řícijatuuž myslela žemetunecháte…… Paní Kaufmanová vynaložila veškerý um a úsilí ke zpomalení toku myšlenek paní Matušincové. Každý průměrný rodič například ví, že děcko se dá uspat jízdou kočárku po kostrbaté cestě. Hrbolatá cesta se přímo nabízela v podobě D1. Bohužel si posádka vozu moc nepomohla. Konference se nezpomalila, pouze já udrncán, usnul. Né tak předsedající. Přibyl tím další problém, mé chrápání. Budím se až hluboko na Uherském území, ihned zjišťuji stav jednání výjezdní konference. Ano i po dvou hodinách jízdy se nacházíme ve stádiu prezentace. V samém srdci Budapešti u výstavního centra se v plné nahotě ukazuje, jak velký kredit má chovatelská komise KCHČSV ve světě. Všichni ubozí nýmandi stojí spořádaně v řadě u kasy když před tím poslušně vyhledali a zaplatili parkovací místo. Když projíždíme branou stačím zaregistrovat pouze vyčítavý pohled organizátora. Určitě se zarděl studem, že nestihl zasalutovat. Samozřejmě parkujeme pět metrů od našeho výstavního pavilonu. To mne přivedlo na myšlenku, že České predátorky jsou známé a respektované i ve světě. Protože druhá možnost, aby maďarský ministerský předseda používal jako služební vůz Volkswagen Transporter nemladého ročníku je málo pravděpodobné. Ihned po té, co jsme dorazili do výstavní haly jsem znejistěl . Uprostřed kruhu zvícího rozměry házenkářského hřiště měli Molousáci pořadové cvičení. Člověk musí polknout naprázdno, když vidí, že lze druhou půlku konce vodítka seřizovat po milimetrech . Kohoute, tady nám nikdo zrní zadarmo nenasype, pomyslím si v duchu. Rozbalujeme ležení u kruhu za neustále probíhající konference chovatelské komise (dále jen chk). Po prvním kontrolním vyběhnutí na okruh vím, že Elli je naprosto v pohodě. Vlastnost u ní obdivuhodná. Žádný stres. Dobíhám k osobnímu trenérovi. Padají mezi námi jedna, možná dvě věty. Vím jedno. Jestli někdy, tak dnes a tady. Jsou lidé, kterým budete vždy něco dlužni a splatit se to prostě nedá . Takovou měnu ještě žádný bankéř, díky bohu nevymyslel.. Já budu do smrti dlužit Daniele Čílové a exekutor s tím nic nenadělá. Dávám jí tedy poutko výstavního vodítka. Když po prvním kole vypadávají dvě italské feny, vím jedno. Špatně to už neskončí. Přiznávám! Nervozita zavládla i u mne. Člověku probleskne hlavou těch posledních dvanáct let s čsv.
„Sony, ty vole nespi! Za Ajší !“
No a tak se to povedlo ! Exelent CAC v otevřené třídě fen. Elli je vychechtaná a je vidět, jak pomohl náš nový stravovací systém . Vycházeje z předpokladu, že zemí , která má patronát nad úspěšným rozvojem plemene, nechal jsem Elli sežrat (pravda, nedobrovolně) plný kastrol halušek. Bylo ihned poznat, jak po tomto vitamínovém šoku tělo deviantovo krásní před očima. Není nad národní stravu.
Po celou dobu soutěží samozřejmě probíhá paralelně konference chk. Paní Kaufmanová se snaží zorganizovat přestávku a jako zarputilý čtenář pohádek J. Erbena a B.Němcové inspirována nesmrtelným příběhem Jeníčka a Mařenky odvedla paní Matušincovou na toalety . Poté zmizela v záplavě stánků s vodítky a běžeckých pásů pro psy. Boží psí prst kdo s kým mezi čsv však vůz nalezla a Maďarští ohaři mohou i nadále klidně spát. Náš vůz se ještě vlnil v horkém letním počasí a z jeho útrob nám zněl vstříc nezaměnitelný hlas: „Tož dětská co sté mi tó udělali. Vždyť sů celá říčná !“
V polobezvědomí odjíždíme z dějiště šampionátu.
Ve valmézu se dojetím loučíme. Paní vládkyně nad psí láskou ještě dobíhá rozjíždějící se automobil. „Dětská, zítra vám pošlu ty tabulky“, to jsou závěrečná slova výjezdní konference chk.
Nechávám se vyložit u Jihlavy a s Elli si vychutnávám šťastný den. Po chvíli chůze si uvědomuji to ticho…….
Konference skončila !

 

 

Co se děje na dvorku – zemřít trekem
Tak a je to za námi ! Co? No přece další Long . Údajných 87 km Broumovskými skalami. Nádhera! Dogtrekkingfilie propuká týden před startem. Mé duševní přípravy jsou narušovány pouze občasnou korespondencí s paní chovatelkou o podobě obleku na světovou výstavu domestikovaných bestií v Budapešti. Na celý průběh závodu má nečekaný vliv existencionální vnímání č...asu mojí osobou a Mrtvé srny. Vliv, který se ukazuje být vlivem fatální. Jeden nutný exkurs na vysvětlenou. Narodiv se v prostředí, které světí neděli jako svátek klidu a žijíc následně delší období mezi lidmi, kteří to samé dělají o 3000 let déle, ale v sobotu, nerozlišuji význam těchto dní. A to nemluvím o tom, že po mém pobytu mezi lidmi, kteří nepracují v pátek , vás nutně napadne myšlenka. Když budete promyšleně konvertovat mezi monotheistickými náboženstvími zbyde vám 3,5 denní pracovní týden. Z těchto úvah mě probral až poslední americký chlebodárce, který mne naučil, že existuje jen jeden bůh jménem Dolar. Pije kolu, žere krocany a lidé ho světí tak, že pracují v nepřetržitém provozu, celý rok.
Na konci minulého roku plnila stránky masmédií zpráva, že u Máyů končí kalendář posledním dnem loňského roku. Já té zprávě nevěnoval zprvu žádnou pozornost. Jak velká to byla chyba, se ukázalo až tento víkend. Tolik, krátký exkurz na vysvětlení událostí příštích.
Celý natěšený odjíždím do Dvora Králové vyzvednout indiánku zpod Ještědu. Mrtvá srna zprvu odmítala jakoukoli mojí pomoc, chtěla pouze noční doprovod na cestě k vítězství, který neměl být rušen střetem s nějakým úchylákem. Potom mi zavolala, že ji klidně mohu vyzvednout v ve Dvoře. Potom mi ještě zavolala, že jí také mohu koupit mapu Broumovska, až budu kupovat tu svoji. Potom mi ještě zavolala, kolik mám místa v autě, že bere ještě svoje teape a v žádném případě nebude spát se mnou v autě. Na nádraží dochází k první dojemné scéně. Elli se vítá se svým synovcem. Lidi ustupují a dělají prostor na psí zápasy pro dva psy neznámé rasy , podobné vlku. Raději urychleně odsurfujeme z nádražní budovy. Celý vysmátí dojíždíme do místa startu. Stahuji okénko na vysmátou pořadatelku a……….
„Ahoj tak co jedete na Mid ?“
Co je to za blbou otázku ?
„Jasně, že LONG“, odpovídám . Stálese usmívám až do chvíle odpovědi.
„Tak to jste měli přijet včera!“ Úsměv definitivně mrzne na rtech. To je odpověď na mé vnímání času a jeho rozsáhlé odůvodnění v úvodu. Uznávám, že stačilo napsat, že jsem blbej a indiáni už nemají kalendář , ale to by nebylo stylové. Pořadatelka nás neznala a tak nám dala z jejího pohledu vtipný návrh. Start nám napíší v 9°° ráno a až dorazí hlavní pořadatel můžeme na trať s 12 hodinovým distancem. „Tak jo!“ Vyhrkla ze sebe bez smyslu Mrtvá srna zvyklá za poslední měsíc všude vítězit. Nechápala, jak nějakých 12 hodin může zhatit její touhu po vítězství (od té doby, co skončil Mayský kalendář, používají indiáni od Jablonce pouze čas, kdy ježci už spí, nebo jsou ježci vzhůru a tam se nějakých dvanáct hodin ztratí). Hlavní rozhodčí se pokusil napravit špatný žert své ženy a pomocnice v jedné osobě ještě tím, že nás pustí na trať až ráno, protože v noci jsou Adršpašské skály neprůchodné. Zbytečně. Nakonec se domlouváme na startu s 19,5 hodinovým distancem. Dvacetihodinovou hranici nebyla ochotna připustit ani Mrtvá srna. Marně jsem se jí snažil přemluvit, že to už je detail, při tak velkém časovém odstupu o jejím vítězství již těžko bude rozhodovat cílová kamera. O startu ve dvě hodiny a třicet jedna minuta rozhodli naši psi. Od 23°° si totiž Dingo se svým metrosexuálními chováním vzpomněl, že jeho teta Elli je špinavé prase a začal jí olizovat. Elli v tom spatřovala něco jiného . V autě italské provenience se nakonec podvolila spát i Mrtvá srna, její mohutné teape zůstalo sbaleno na zadní sedačce. Startujeme ve chvíli , kdy do cíle dochází první závodníci. Naše srnka si smutně při nazouvání mokasín povzdechne. I jí konečně došlo co se stalo. Plný počet bodů za vítězství dnes rozhodně nebude. Do Adršpachu vlétáme se smečkou za ranního kuropění a neustálého přeskakování z balvanu na balvan. Je s podivem, jak i v tomto terénu mi dokázala Mrtvá srna sdělit celý obsah své diplomové práce bez krvácejícího jazyku. Po odchodu ze skalního města se stává politováníhodná situace. Doháníme dva Longaře. Mrtvá srna okamžitě přehodnocuje své pořadí a provádí přepočet tempa. Opět se vidí na stupních vítězů. Konec konců i šampioni se občas umístí na třetím místě. Tempo se zrychluje. S jen z mladické nerozvážnosti pronáším trekařské moudro : „ Co nestihneme za světla v noci nedoženem!“ To byla blbá hláška. Srnka zabodla prst do mapy a zavěštila: „Zde se setmí!“ Ve své stařecké ješitnosti se nechci doznat k tomu, že mně se již pro nedostatek kyslíku občas stmívá již nyní.
55km. Do této chvíle bych za své znalosti zeměpisu dal ruku do ohně. Nejvyšší hora v Čechách je přeci Sněžka. Omyl. Ruprechtický špičák. U jeho 880m.n.v. zapomněli dopsat geografové ještě jednu 8 a možná dokonce na ležato. Ta hnusná indiánka nahodila strojové tempo, které nezvládám a vlaji za ní jak toaletní papír na žvýkačce. Potím se. Šíleně se potím. Naštěstí bůh mne vyslyšel a můj pot začal omývat ledovým deštěm. Bohužel, pak někam odešel a nechal nás mýt až do konce. Při sestupu z hory hor dochází k situaci, kdy musíme odepnout psy, aby nedošlo k úrazu. Mohlo dojít k vzájemnému stržení ze srázu. To co předvedli Elli a Dingo Srdcerváč nám vyrazilo dech. Toto video bych nechal povinně 24 hodin promítat výboru KCHČSV. Snad by pak pochopili, kde je opravdová charakterová a fyziologická převaha Československého vlčáka a přestali se snažit překonat malińáky. Konec bezpředmětné těžce filozofické myšlenky. Po odchycení tryskomyší , které se naším tempem vyloženě nudili, pokračujeme dál.
Jdeme po státní hranici s Polskem. Té noci jsme poznali ještě jednu chybu českých geografů. Nejdelší společná hranice mezi státy je ta mezi Čechami a Polskem. Nad ní slunce nezapadá, respektive v našem případě nevychází.
Naše tempo povolilo po setmění pouze dvakrát. Poprvé, když nám cestu zkřížila bachyně s prasátky. To Eliška znejistila. Zato Dingo aElli si byli jistí! Takhle tlustý pes bez psovoda nemá na trati co dělat a chtěli ho okamžitě vyloučit ze závodu. Druhé zvolnění nastalo o chvíli později.
„Tady není značka!“ dí Mrtvá srna uprostřed mokřadu. Částečně se probouzím s kómatu.
„Počkej tady! Já se kouknu.“ Odpovídám a potácím se jedním z možných směrů. No jasně ,tady je mrška jedna schovaná. Něco je na ní divné. „Eliško, my jdeme po zelené?“
„Nééé, po modré!“ Delirický stav je ten tam. Jdeme si prohlédnout určitý úsek naší státní hranice ještě jednou. Nezaujatý pozorovatel by musel konstatovat že kontrola státních hranic pokračuje v nezměněné podobě v Chengenském prostoru i nyní.
Od 70 kilometru se začíná měnit situace v teamu. Eliška si uvědomuje nezvratný fakt umístnění v druhé desítce a já našel pod pončem v opasku batohu placatici s nouzovou dávkou Tullamore dew pro případ ztroskotání. Po vycucání poloviny obsahu je svět najednou krásnější a i ten déšť je nějaký teplejší. Vidím, jak Mrtvá srnka citově strádá. Snažím se indiánku přesvědčit o blízkosti tábora. Zhodnocením mé snahy je pouze strohá věštba : „Hovno není!!“ Poté následuje přísaha. „Nikdy v životě už nejdu bez bivaku a vždy jen v létě!“ Mou rádoby vtipnou poznámku: „A ve správném datu!“ ani nevnímá, protože se jí ani nesměje.
Cíl.
Mrtvá srna uléhá opět do automobilu italské výroby a usíná. Budí nás metrosexuální Dingo, který se po umytí svých tlapek nesnesl koukat na vesnického vidláka, svou tetu Elli. Navíc majíc před sebou obrázek z televize NOVA o výbuchu plynu, ani já nespal v klidu. Dva usychající psi, náš oděv, boty a sváteční ponožky Mrtvé srny mohli vytvořit z mého auta obdobu Yellowstonského super vulkánu.
Mrtvá srna ihned zaregistrovala můj pohyb. Z útrob jejího spacáku se ozvalo : „Fryšták se dá jít taky v kuse!“
V Nouzově by se měli zamyslet komu prodávají psy. Jsou to blázni a né lidi !!!!!

 

Jak jsem potkal psa

  Zde nenajdete žádné hodnotné literární dílo. Jsou to jen mé úvahy a postřehy ze společného života se psy.
 Tyto příběhy, eseje, fejetony budu doplňovat a ocitnou se zde postupně i některé starší zápisky. Pokud se neztratily v odpadkovém koši, kam patrně patří i tyto postřehy.
Berte na vědomí, že nesouhlasné názory jako správce těchto stránek mohu mazat, naopak omluvte mou začínající stařeckou ješitnost v případě , že zjistíte bezmezné ,obdivné komentáře.  Budou to patrně ty, které si zašlu sám sobě. 
 

  1963  AJAX

 Celý můj život a již je pravdou, ne krátký život, mě doprovází pes. Ryby jsem nepotkal, ale psů? Psů hodně. Psi všech možných druhů a ras. Ani jeden z nich mi  nevzal nic, naopak každý mne něčím obohatil něco dal. Ta věta zní možná banálně je hnusná , jak je kýčovitá, ale je pravdivá.
 První pes na kterého si vzpomínám byl vysloužilý policejní německý ovčák. Záblesk z mraků vzpomínek zní přibližně takto.
  Jsou mi asi tak 4 roky a vedu si policejního psa. Ostatní děcka závidí a chtějí ho půjčit. To tedy nejde, protože je můj ! Otec to veřejně prohlásil a to v areálu starého cukrovaru, kde bydlíme něco znamená. Jdu a naparuji se jak se na kohouta patří. U vchodu do fabriky se objevuje táta. Vrací se ze služby domů. Do té chvíle důstojný pes zavrtí ocasem, vypadá to jako by někdo jeho ohonem zařadil vyšší převodový stupeň. Z loudání u mé nohy je rázem sprinterská vložka na sto metrů. Stíhám udržet krok pouhé první metry, potom klesám na kolena ,posléze na břicho. Koeficient tření je díky březnovému počasí velice nízký, takže ani v této poloze nemám na brzdnou dráhu psího příslušníka VB ve výslužbě velký vliv.  Zamrzlý rozmočený mour z černého uhlí tvoří dokonalý povrch pro rychlostní klouzání se služebním psem. Z počátku oněmělí rychlostí pohybu si nemohu vzpomenout na jméno psího atleta, neb u nás v cukrovaru se psi jmenovali Puńťa, Rek, Vořech no a tento šlechtic,  měl nějak exoticky znějící jméno, strašně chutné. Nemohu si vzpomenout, vždyť to ovoce míváme pouze „ jednou v roce na vánoce“. Konečně záblesk, křičím jasný psovodský povel, jak to učil tatínek, jasně a úsečně: „Jméno psa a MÍSTO“. Bohužel žádná reakce, skluz se naopak zrychluje, protože i oděv se přizpůsobil terénu a klade ještě menší třecí odpor. Konečně psí obr stojí, vlastně sedí, obdivně vzhlíží k mému otci a máchá huňatým ocasem. Vzpomínka končí tím jak mě tatínek zvedá, čistí od černého blátíčka, hladí po černé hlavičce a konejšivě říká: „Pavlíku on se  jmenuje Ajax a ne Ananas.


 1968 - 1978 PUŇŤA
 Další pes byl pravý nefalšovaný kříženec z dělnické čtvrti Puňťa von Cukrovar. Ve vzpomínkách je neoddělitelnou součástí mého dětství. Hon na zajíce s lukem a kopím. Několik bitev ovlivněných Rychlými šípy a jejich Bublinou. Puňta měl podobné zbarvení. Dodnes mám utkvělou příhodu, která patří k nejstatečnějším projevům v mém životě. A to i přes mé následné mnohaleté působení v ozbrojených silách (možná právě proto). Píše se rok 1968 konec září. O prázdninách mě pohltily knihy Bílý tesák, Vlčák Kazan (sešitové vydání ). Právě se učím první ruská slovíčka.  Jsem ideový vůdce party i na tehdejší poměry divných dětí „ z té fabriky“. Dodnes by mě zajímalo, co si o nás myslela posádka obrněného vozidla s rudou hvězdou na pancíři. Přijížděli poměrně rychle a zpomalili, jak se k nám blížili. Co se jim naskytlo za pohled? Z kopřiv za otlučenou zdí cukrovaru se z příkopu vydrápal propadlík Petr, byl nejstarší . Desetiletý. Pak já o rok mladší demonstrant , můj pětiletý brácha a Dáša stejně stará spolužačka.No a Puňťa , kterému jsem pošeptal do ucha, že před námi jsou šupáci. Neohroženě útočil na obrněnce. Ten už zcela zastavil na naší úrovni a vojáci s údivem sledovali ty šíleně špinavé děti se šíleně zbarveným psem, který se šíleně vrhal, co dovolil  zauzlovaný špagát, na jejich pevnost. V ten okamžik bez mrknutí oka rozvinujem balící papír, na kterém byl našimi společnými silami vytvořen nápis „Iďitě damoj“
 To byl v podstatě konec první části mého dětství. Následovalo přestěhování na sídliště a tam Puňťa nemohl. Zůstal u souseda, který se následně také vystěhoval ze rušeného cukrovaru. Poté následovalo studium na vojenské škole. Píše se rok 1978 a já hrdě vykračuji s vymytým mozkem v nové uniformě svým rodným městem. Svět je po kolena, neb já jsem dobyvatel. Radost kalí zjištění, že zatím co já studoval na odvrácené straně republiky, kterak vyhrát třídní boj, naše dětská láska Dáša věrna našemu transparentu emigrovala do Itálie.  Koukám, jak se město rozrostlo o novou čtvrť. Procházím kolem nové vily a oplocené zahrady. Z té zahrady  na mne kouká pes.  V té vteřině se poznáváme. PUŇŤA!! Ležím v uniformě na zemi a vítáme se. Nikdo není doma. Takže kolem jdoucím se naskýtá divný obraz. Po pravdě, v té době ne zcela ojedinělý. Ožralý mladý lampasák  leží na zemi, brečí a mazlí se přes plot z vypelichaným starým psem. Po několika minutách spolu ležíme, jak to jenom jde, vedle sebe. Mám ruku za plotem a drbu ho na hrudníku. Absolutní oboustranné blaho.  Po chvíli spokojeně usíná a ještě nějakou dobu tak vedle sebe ležíme. Opatrně odcházím, aby se nevzbudil.  On tam zůstal spokojeně spát a já se začal probouzet.


 

 

 15.ůnora 2011 byla započato s toto kronikou pro věčnou pamět a ponaučení budoucím pokolením .
 Poté, co jsme z našeho života ztratili stopu Ajši  Srdcerváč , přivezli jsme si domů Mc Morrise z Molu Es, v té době již téměř desetiletého psa, který pobýval více , jak jeden rok v Trojském útulku.

Úryvky z deníčku socializace krvelačné šelmy  Mc Morrise z Molu Es

Vracím se z noční dvanáctihodinové směny. Dorážím domů autem tj. 35km. Nakládám Tomáše a ekonomického šéfa rodiny. Toma do školy. Šéfa do divadla. Sony-Erikson samozřejmě musí s námi. Představit se. Všichni pracovníci divadla jsou jako vždy soustředěni v „kulišárně“ na ranní kávu a cigáro. Nejlepší čas pro prezentaci Erika. Mám trochu obavu z těsného prostoru v kafocigárně. Mýlím se. Erik se pohybuje, jako pravidelný návštěvník kulturních akcí a divadlo mu není cizí.  Opak toho co předvádí doma (vylizovač kelímků a vybírač odpadků). Tváří se patřičně kajícně a dojem umocňuje čerstvá krvavá jizva na čumáku  po ranním setkání s nejstarší kočkou (asi viděl některý z dílů Angeliky ).  Začíná plně zneužívat probuzených mateřských pudů přítomných dam. Takový chudáček! Pečlivě všechny obejde a každému nastaví svoji hustou, právě teď línající hřívu. Následky zatím vidím pouze já, protože ženám vlhne zrak nad jeho osudem. Já jim, ale šaty večer čistit nebudu. Erik je profík. Stačí při tom  všem zkontrolovat ranní nákupy v povalujících se igelitkách. To, že má dietu na zhubnutí raději neříkám, protože by to přítomné mohlo ještě více rozněžnit.

   Nasedáme do auta. Ženy mávají a Erik se pod dojmem úspěchu dožaduje změny v hiearchii zasedacího pořádku ve psím autě.Má smůlu. Myslí totiž hned na místo ekonomického ředitele rodiny. Přestřelil.
   Doma rychle hupsnu do postele. Sakra, zapomněl  jsem na Erika. Koukám, spí u kamen a venku začíná sněžit. No dobrá, ať spí.
   Probouzím se s pocitem, že je vše jako před 31. lednem. Cítím spoustu energie a bezmeznou pohodu. Ajša mě spí na nohou……
Blbost!!!!
Úplně procitám. Zvedám hlavu. Na opačném pólu postele je též vztyčená hlava. Erik. Chvíli si koukáme do očí. Erik to nevydrží a pokládá spokojeně hlavu na má kolena. Nadechne se a spokojeně odfoukne. Pokusím se ještě marně získat větší díl deky. I já pokládám hlavu na polštář.
Pět vteřin ticha.
Pak už nevím kdo z nás dvou řekl: „Ty vole, takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal.“
  Jestliže někdo bude číst tyto řádky, prosím Vás neříkejte to paní Kohoutové ani paní Čílové. Já mám totiž dnes další noční.

 NĚKOLIK  DŮVODŮ PROČ SI POŘÍDIT ŠTĚNĚ
 SHRNUTÍ  MĚSÍČNÍHO SOUŽITÍ S  ELLI  SRDCERVÁČEM.

Dnes je 16.7.2011 a Elísek má dva měsíce . Já si sedám a shrnuji důvody, proč stálo za to přesvědčit rodinnou radu , abychom si pořídili toto milé stvoření.

 Jizvičky na rukou nepočítám. Muž v určitém věku (ke kterému se patrně blížím) by se měl pyšnit některými válečnými ranami. Ale těch pár desítek škrábanců stejně mou image nezlepší, maximálně budu považován za figuranta víkendové školy akupunktury.

 Nejvíc na příchodu nového člena smečky vydělal Baron. Může spát nahoře na palandě s Tomášem. Protože je Ellince velikostně nejblíže, stal se její první obětí. Udělala si z něj koníka. Jezdí na něm stylem „převoz mrtvého indiána“. Přesně takhle totiž Vinnetů vozil mrtvé indiány a bandity. Je pravda, že jsem ve filmu nikdy neviděl mrtvého banditu kousat do zadku koně, aby jel.

 Sony vzdoroval nejdéle a pro Ellinku je pořád velkým vzorem. Například prošlápnout odpadkový koš ještě nedovede. Dlouho to vypadalo, že si Sony své místo ve smečce udrží. Dokonce mám pocit, že si to stále myslí. Spí už sice pod stolem. Ellinka obsadila jeho exkluzivní dvojlůžko. S bezprostředností pouze jí vlastní (počůrala mu spacák).

 Je dovolená. Každý den v 5°° ráno dávám Elínečku vyvenčit. Poté všichni společně hrajeme bojovou hru „Mrtvoly se nekoušou“. Hra spočívá v tom, že pokud ležíte a nehýbete se, nic se vám nestane. Doporučuji povrchové dýchání, v podstatě hibernovat. Nedoporučuji usnout. Včera jsem usnul a hnul nohou. Satanáš hlídal a zakousl se do achilovky. Strašně to bolí. Ale dobře mi tak, když nejsem pánem své mysli. Jediná nevýhoda je, že Satanáš je pořád jen jeden. Elli.

Včera na mne dolehla nejistota, zda nejsem příliš přísný.
Elínka ráno rozkousala černou podprsenku mé manželky. Kupodivu vyčiněno bylo mně, protože jsem chtěl odlehčit vzniklou situaci a ve chvíli kdy má drahá prohlížela zbytky spodního prádla povídám: „Tak ji nos, černá roztrhaná podprsenka může vypadat sexy.“
„Úchyláku“, zněla odpověď.
V krátkém časovém sledu následovalo: 1)utržený obal  3.dílu Dějin umění. Ale je jich deset, tak se jeden ztratí.
                                                                    2)tři naprosto titěrné dírky v zácloně (na titěrnost usuzuji z toho, že manželka na to přišla až druhý den)
                                                                    3)potrhané noviny Vídeňský deník v češtině z roku 1914. Elísek usoudil, že tak staré zprávy už nemohou nikoho zajímat. Akorát si vytrhla, čert ví proč, oznámení o příjezdu Britské královské rodiny do Vídně.
                                                                    4) sto let staré noviny budou patrně hořké, nevím nikdy jsem je nejedl. Ukousla totiž ozdobu z nohy stolu, aby se zbavila té zatuchlé pachuti.
  No a já ji vyhnal ven. Tomáš dostal za úkol ji utahat. Elínek si umí s Tomem moc krásně hrát. Nejdříve mu utekla ke kozí ohradě. Snědla několik kozích bobků což vyprovokovalo předem vykalkulovanou reakci mého syna. Začal ji pronásledovat s jekotem, při kterém se ranní šálek kávy v žádném případě nedá vychutnat. Následuje tradiční spanilá jízda přes fazole a jahody pod mé auto. Mému synovi věřím. Kdyby materiál rukávu mikiny nebyl tak vetchý určitě by zvítězil. Takhle dostal vyhubováno, že mohl Elince poškodit zoubky.

 Proboha, je v této rodině vůbec něco, co lze beztrestně kousat. Musíme se sejít a prodiskutovat tento problém a zapracovat na sobě. Jsem rád, že naše rodina vlastní štěně Československého vlčáka, které systematicky zdokonaluje moji osobnost a morální profil celé naší rodiny. Ještě několik štěňat, počítám tak 4-5 a začne se o nás zajímat Vatikán. Naštěstí proces blahořečení může nastat až po mé smrti.

 Adonaj!!!

 Tento článek není určen pro potencionální zájemce o chov československých vlčáků. Jedná se o plagiát a byl původně vypracován jako bakalářská práce pro odchov harpií.

 
 Na četné dotazy nemajitelů ČsV něco na vysvětlenou k tajemnému rituálu OKUSOVÁNÍ HLAV.
          První příznaky iniciace obřadu, který volně přeloženo znamená stále tě mám rád, ale zkus si něco na mne, tak tě sežeru, začínají s prvními paprsky světla.
 Sony je vlastně němý pes. To že vyluzuje nějaké jiné zvuky  mimo vrčení jsme poznali až z příchodem Elli. Spíte a najednou slyšíte,že vašeho miláčka, starého přítele někdo prudce nakopnul do rozkroku. Soudíte tak podle tóniny a slov válečné písně :
 "Elůů eh , alůůů uh, huííí - he" , zpěv je hodně vysoce postavený v tóninách a první sloka se opakuje třikrát. Po té následuje ječivý kvikot Elliny: " jíííí, újíííí, újíííííí".  Po prvních tónech vám vyvstanou krůpěje potu a bojíte se otevřít oko, aby jste nezahlédli Sonyho z utrženou hlavou Eliny v tlamě.
 Ve skutečnosti Sony leží na zádech, protože je líný vstávat a poňafává po hlavě malé zvrhlice. Ta se naopak zmítá v jakési extázi reklamního klipu na RED BULL. Jedná se o  energetický výbuch zdánlivě nekoordinovaných pohybů. V případě, že ji Sony nemůže dlouho kousnout(protože nestíhá sledovat kmitavý pohyb, natož ještě kousat ) sama s kvílením hodné japonských kamikadze vrhá se do tlamy zdánlivého tyrana. Její malá hlava zmizí v mordě strýčka a vydá zvuk drceného králíčka. V té chvíli se bojíte o záclony, protože stříkající krev by je mohla znehodnotit.Ve chvíli, kdy stisk povolí, Ellina ihned útočí na ležícího pedofila. Po zakousnutí do jeho pysků, opakuje  Sony výše zmíněnou druhou sloku:"Elůů eh........
 Tento obřad končí zásahem Sonyho mojí botou. Sonyho preferuji jako vypínač, protože je větší a méně pohyblivý cíl. Má to však tu nevýhodu, že Ellina si to vždy vyloží tak, jak je to běžné v normálním životě. Sony dostal botou, znamená to- něco provedl. Tak ho kousne a jako odměnu si ukořistí onu botu. Já vstávám a jdem se "vyšůrat" (kterej vůl vymyslel takhle blbý povel ve 4°° ráno nevím). Přitom se domáhám vrácení boty.
 A to je vše. Podstata rituálu je ta, že všichni ve 4°° ráno víme, že jsme zdraví, přežili jsme noc a máme se rádi.
  Sony a Ellina tento obřad opakují ještě několikrát za den, to už jim však toleruji.  V tom případě to končí kolektivním tancem v kruhu. Tento tanec se jmenuje "Chyť achilovku svého displazivního strýčka". Má za úkol posílit svalstvo  zadních končetin dospělých jedinců. Na ukázku dvě fotografie z denního rituálu( z ranního nemám žádnou, protože by hrozilo,že po Sonym hodím foťák).

  

 

 19.12. Co se děje na dvorku III

V hektických dnech před svátky klidu a duševní rovnováhy si je vědom svátečních dní příštích snad jen Sony. I po již téměř rok trvající dietě, která by u všech ostatních živočišných druhů musela nutně vést k anorexii je ochoten posloužit  24 hodin denně jako ochutnávač cukroví. Ostatní členy rodiny drtí žaludeční neuróza.  Tomáš neustále píše za okno další a další dodatky  seznamů Ježíškovi. Manželce vyskakují rudé skvrny na krku v psychedelických představách příjezdu její maminky(bývalé laborantky hygieny ) do našeho útulného domova. Marně jí přesvědčuji, že je zde opravdu útulno vždyť i při náhodném pádu na zem spadne do měkkého. Sony totiž začal vánočně línat, a při proběhnutí kuchyní  máte dojem, že se za ním snáší jemný prašan. Naštěstí neběhá často, protože hlídá troubu. Ani já nejsem v klidu, protože nevím, jak synovi vysvětlím, že dostane místo raketoplánu Star wars  levý tlumič psího auta a manželka místo  nového sporáku tlumič pravý. Dohromady se pak budeme těšit na novou technickou prohlídku téhož auta.  Elli je mírně zmatená, protože poprvé viděla Tomáše uklízet Lego. Do této chvíle si myslela , že malé barevné kamínky jsou pevnou součástí  pokoje kde má noru nejmenší člověk. I Sony jí zradil  a odmítá se podílet na dobyvačných výpadech v území manželských postelí.  O to více si však hlídá  prostor dvířek zmíněného sporáku. Elli je též pažravec, ale pažravec kvantitativní. Zkrátka vanilkový rohlíček se nutriční hodnotou vyrovná dobře vysušenému kozímu bobku. Ne. Opravdu, z Elli gurmán nevyroste. Přesto  zaujímá ležící polohu v blízkosti Sonyho a s dětskou(štěněcí) upřimností v očích dychtivě očekává co nového se přiučí v tomto koutě kuchyně. Výsledkem je situace, kdy se v kvadrantu 2x2 x2m pohybují 3 dospělí lidé 10leté mládě člověka, dva ležící psi, dva horké plechy. Sony neustále vzdychá a vrhá prosebné pohledy k hlavnímu proviantnímu náčelníkovi rodiny. Mimika jeho obočí  je úžasná a mohl by vyučovat pantomimu na DAMU.  Šárka právě dává plech na linku a Sony svým celkovým výrazem  očí  připomíná sv. Vojtěcha kterak prosí všemohoucího k přivedení na víru pravou barbary. Nelze odolat. Dostává jeden vanilkový rohlíček jenž  v náboženském transu zhltne . Scéna , jak ze svatého přijímání kdy křižáci poprvé dobyli Jerusalém. Elli dostává též jeden kousek.  Ale je to málo akční. Běží ke dveřím, poskakuje , vrtí ocasem, chytá mne za rukáv.  Pohlédnu do jejích roztěkaných očiček. Zatřesu se odporem nad tím co jsem tam zahlédl.
   - POJĎTE NA BOBKÝÝ-

 

20.12.CO SE DĚJE NA DVORKU IV
Protože jsme neustále mediálně masírováni domovskými  www.stránkami  naší Elli o úspěších  Call me Sexy ve výcviku, rozhodl rodinný PR manager , že i my budeme úspěšní a nějakou tu zkoušku uděláme. Jak šéf rozhodl, tak se i stane. Jestliže Vám budou následující řádky připadat příliš sexistické  omlouvám se. Jedná se o pouhý strohý přepis událostí, kterak na tak banální věci jako je sexualita savce, může zkolabovat  výcvik kynologických nadějí  čáslavska.  Ellísek se na své kolegy strašně moc těší. Před naším zapojením do činnosti této organizace, nejdříve probíhalo jakési vyběhání psů. To se nyní zvrhlo. Ano, probíhá i nadále, ale v nečekané formě.  I já ihned po příchodu vypustím Elli z vodítka. V té chvíli všichni psi na cvičáku opustí své majitele.  Představme si bandu pivních slintajících Evropanů na měsíční služební cestě po Havaji, kde jim předhodí  na začátku team buildingového  večerního sezení  havajskou tanečnici. Přednášející NEMÁ šanci. Naštěstí  Elli není žádná radodajná  cuchta, jak by řekla moje babička. Ano kouše pronásledovatele. Ano strká jim drápy do očních jamek. Obdivuji, jakou dokáže vyvinout rychlost při tzv. panenském běhu.  Ten spočívá v tom, že ocas je pevně stočený do slabin a zadní nohy jsou přitaženy k sobě. Vypadá to, jako by Elli za běhu svírala koleny zadních končetin acilpirin. Pravděpodobně jde o první důkaz předávání informací mezi zvířaty. Jedná se o děsivé zkušenostech s graviditou  její starší sestry Anne Lee.
 Ellininy pronásledovatelé ve svém chtíči  vypadají  mnohem komičtěji (napadá  mě myšlenka, zda, se manželce nejednalo právě o tento okamžik mé přítomnosti na cvičáku a z něj plynoucímu morálnímu ponaučení ). Scéna jak vystřižená z sci-fi filmu.  Křehkou dívku pronásledují  odporní androidi. Ona je však v poslední chvíli před zprzněním postříká vodou. Slizkým padouchům se zkratují el.obvody a oni postupně znehybní.  Přesně to je vidět i na ploše, chybí pouze voda. Zprvu mají psi rychlostně navrch, postupně však zpomalují ,až se zcela zastaví. Páteř se prohne a tělo pouze pumpuje ve směšných  trhavých pohybech. To je příhodná doba pro jejich pobíhající majitele, aby si své zpustlíky pochytali a zavřeli do odkládacích kotců. Takto krutě jsou konfrontováni  z realitou, že výcvik poslušnosti  jejich svěřenců nebyl ještě dokončen. Já a Elli máme pak cvičiště pouze pro sebe. Pokrok je fakt patrný. Pozor! Může dojít ke špatným návykům. Celá naše rodina se před odchodem z domu neloučí klasickým pozdravem, ale pouze tvrdým povelem „ŘEK SEM MÍSTO“. Při odchodu v silně zamyšleném stavu, z porady vedení, můžete pak tento povel vydat i panu řediteli a zcela zbytečně  riskujete roční bonusy. Není však nad to, sát plnými doušky  nektar z ovoce povelové symbiózy člověka a psa, tak jak se to povedlo nám tuto neděli. I přes stěnu roubenky jsme si mohli vychutnat  kynologický koncert  dvacetileté studentky amerikanistiky. Cituji v pořadí: „ K noze… poť sem …. Dělej…neblbni… Elli póď… no ták, hale co mám ty čůzo… klacík,klacík..přines… tak si trhni nohou čmoude.“ To znamenalo, že se Elli vzdaluje od psovoda. Naopak povely: „Sedni, lehni, neskákej ty krávo,  koukej co si udělala,“ znamená, že Elli skutečně poslechla a dostavila se. Pokrok v učení se při takovém talentu,  prostě zastavit nedá!!!

 14.- 17. 6. Zůčastnili jsme se dogtreku Jednooký vlk.  Co z toho plyne za ponaučení ??
  DOGTREKKINGFILIE
Je to smutné, ale jak plyne život, pozoruji na sobě, že i já trpím určitou sexuální úchylkou. A to úchylkou dosti drsnou.  V řadě všech těch fílií  je to úchylka na rozhraní zoofilie a nekrofilie. Tedy dost hnusné a ostudné skřivení charakteru osobnosti. Jmenuje se Dogtrekkingfilie.  Nebojte, svému okolí  nejsem vůbec nebezpečný. Oběti tohoto psychického narušení se vyznačují  hlavně  ostentativním sebepoškozováním dolních končetin. Jejich fetiš je vlastní pot a páchnoucí boty.  Hlavním poznávacím znamením je to, že se nechávají vléci, či sami vlečou na vodítku psa či psy v místech a časech, které by jste na počátku 21.století  v Evropě jen stěží čekali .
 Jak jsem zjistil, že trpím touto úchylkou?
Pro lepší osvětu se vám pokusím popsat duševní stav  takového zvrhlíka, aby jste u sebe měli šanci rozpoznat již v zárodku toto onemocnění a podchytit ho léčbou tak, aby se nerozvinulo do chronické podoby.
  Začalo to již na jaře neodolatelnou touhou přihlásit se na nějakou akci v seriálu MR ČR v dogtrekkingu. Jelikož má manželka ví, co jsem zač, zkrátila mi řetěz  na nejmenší možný rádius hned po návratu z treku Tel Aviv- Čáslav. To je již hezká řádka let. Po té, co mi sama pomáhala organizovat minulý ročník Bloody walk, tušila, že se chystá  recidiva.  Šílenci nemá smysl odporovat a proto sama  zaplatila startovné na  „Jednookého vlka“.
 Ihned  jsem běžel do „Sportu“. Vedoucího prodejny v úseku olepeným reklamami na GPS navigace familiárním tónem oslovuji: „ Nemáte něco na takovou tu základní orientaci v terénu, něco jednoduššího, lacinějšího?“
Osvalený a osmahlý prodavač si mne sjede zkušeným okem znalce a spiklenecky mrkne: „ Jasně, myslíte takový ty buzoly z NDR có ? Máme!“   Z pod pultu vyndá známý plexisklový obdélníček. Házím na pult požadovaných 130českých a odcházím, jak panic při své první koupi pánské ochrany.  I další má výbava pochází z minulého tisíciletí. Šátek z lebkami musel být vyspraven, protože nejlepší léta má již opravdu za sebou a nedrží po hromadě . Batoh sice se mnou prošel Negevskou poušť, kde jsme nečekaně zmokli, ale  touto historku mohu ohromovat maximálně obstarožní příslušnici sportovního klubu při Společnosti přátel žehu. K povinné výbavě ještě přihazuji sadu malých růžových tabletek (IBALGIN), jako nezbytného potravinového doplňku zralého muže.
  Hned na startu Elli překvapila svoji kontaktní povahou. Šla se přivítat se všemi rozhodčími za stolkem a hlavně se setkala se svým synovcem , který je trochu nelogicky pro lidské chápání o půl roku starší než moje zmítající se měňavka na gumicuku. Na konci prvního stoupání nás  dohnal  Dingo a další ze stejného gangu -  Tara.  Jména jejich vodičů z důvodu ochrany osobních dat, tedy i zdravotního stavu dotyčných nechám utajena. Musíte se spokojit pouze s jejich indiánskými bojovými jmény. Majitel  TARY, mladý pohledný muž dostal krátké a výstižné jméno „ Ticho lesa“. Uvážíme-li, že se na trase pohyboval téměř 34 hodin a každou minutu se prokazatelně musel minimálně 5 vteřin nadechovat , znamená to prostým výpočtem, že 10 000 vteřin neřekl ani slovo. Dingo měl naopak doprovod v podobě křehké a subtilní dívky. Její jméno známé u táborových ohňů  však hovoří za vše  a jeho morbidnost naznačuje jiné skutečnosti.  To jméno je, na věky věků „ MRTVÁ SRNA“.
 Na dalších 30 hodin nám život určil tuto posádku.
 Ve zkratce by se vše dalo popsat slovy : do kopce z kopce do kopce, potit se do kopce, potit se z kopce, potit se na cestě, louce , táhnout Elli, nechat se táhnout Elli , rozmotávat Elli , rozmotávat Dinga, potit se v hospodě ( velice příjemné) z kopce rozmotávat Elli od Dinga, do kopce se potit a rozmotávat Dinga od Elli. To je zhruba v kostce průběh prvních 12 hodin treku. Opravdu vzrušujících , nebojím se napsat, až orgastických stavů.  Já i „Mrtvá srna“ jsme nutně nabyli dojmu, že u Srdcerváčů v Nouzově funguje po nocích tkalcovská dílna na koberce. Jestliže necháte Srdcerváče na 5 minut svému osudu i s jejich vodítky zjistíte, že vás netáhnou na dlouhém vodítku , ale jsou pevně propojeni arabským běhounem pestrých vzorů a tkalcovských,  ručně vázaných uzlů.
Dále jen vypíchnu zlomové okamžiky.
25km předbíhá nás Karel, který, jak všichni víme trpí touto úchylkou v chronické podobě. On totiž těch 100km běhá a má z toho velkou radost. Jeho životní partnerka pochopila, že tohle se léčit nedá. Proto ho sama, jednou za měsíc tímto způsobem vyvenčí a ví, že zbytek měsíce bude hodný.
 54 kilometr -  nasazujeme čelovky. Je to něco podobného, jako když někdo uzarděle sklopí oči  při slově latex. To samé vzrušení pocítí dogtrekkař při slově čelovka.  Teprve nyní vše začíná.  S gumovou čelenkou a diodovým světýlkem se pokoušíte najít turistické značky a tím i nějakou logiku mezi jejich umístněním a trasou na mapě. Spojitost bohužel neexistuje. Vpřed postupujete hlemýždím tempem. O to více vás pak překvapí usilovná prosba náhle se přidruživší trekařky : „ Prosím, neutíkejte mi!“ Při pohledu zpět vás udiví rojení svatojánských mušek. Osvětlují  svými prdelkami louky. Tak to vidí romantik. Ve skutečnosti se jedná o rojnici dogtrekkařů hledající  značku za pomoci svítilny na hlavě. 
61 km zdánlivá maličkost. Úderem půlnoci se mi podařilo nakopnout střešní tašku umně ukrytou na lesní cestě.
65km „Ticho lesa“ povoluje bivak . Bivak znamená lov klíšťat mrtvou nástrahou. Trekař  si lehne a odpočívá, přitom na něj nalezou klíšťata, která druhý den odnese někam, kde ještě není taková zamořenost.
 Já i „Ticho lesa“ vyjadřujeme údiv nad tím, že náhle přestali létat komáři. Křehká dívka, náš doprovod, který do této chvíle kultivoval naše chování si totiž zula boty.  „Ticho lesa“ si zakryl hlavu spacákem a přijal mé vysvětlení  nepřítomnosti komárů teorií, která se opírá o zjištění, že na tři dni mrtvou srnu již komár nesedne. A od té doby měla dívka z našeho gangu to krásné jméno „Mrtvá srna“. 
 Z oné noci mi ještě ulpěl v mozku krásný musherský povel v podání  „Mrtvé srny“.  „Goo Vole Debile, goo Vole Debile!“   A Dingo na toto téměř magické zaříkávání poslechl, přestal tkát modlitební dečku s Elli a vyrazil vpřed. Zkusil jsem tedy  na Elli český ekvivalent tohoto povelu : „ Hop, hop ty krávo blbá“, ale takový účinek to nemělo.
 Ráno ve 4°° mne budí Elli a Dingo. Vítají se, protože se už 3 hodiny neviděli. Po vytáhnutí nohy ze spacáku je jasné, že zdánlivá maličkost nebyla zdánlivou maličkostí. Nehet na pravém palci u nohy bude asi kaput ( na řadě je Ibalgin). Při nazouvání pravé boty dochází ke krásnému rozdráždění všech nervových zakončení v mém těle, ano, pro tento pocit to dělám.
 Ihned poté následuje pokračování  svátků autotortury.  Nahoru do kopce, z kopce………………………
Je na místě přiznat skutečnost. Po 65tém  vyvrcholení za 24 hodin ,již člověk necítí takové potěšení jako při prvním. Je nutno zpomalit.
86km zůstávám na trati sám s Elli.
90,5 km znáte film Slavnosti sněženek ? Jeden z vůdčích lesáků je praděda mého syna . Nečekal jsem, že se ze značkaři z Kerska setkám i zde 2,5 km před cílem. Jejich veselé značení modrou značkou nenechalo snad nikoho chladným a vytrhlo z únavového syndromu všechny startující. Nádherná tečka za krásným trekem.
  Pokračoval bych dál v popisu svých pocitů. To , aby jste mohli snáze rozeznat  prvotní příznaky této nemoci. Nejlépe však uděláte, když se k nám přidáte na náš Bloody walk , a zkusíte si s námi skupinovou terapii, není nad poznání, že v tom nelítáte sami

 

 

 

Co se děje na dvorku – IX –Jak se mi nepodařilo prodat štěně  ArQeVa
 Základní pravidlo při propagaci prodeje štěňátka zní „nepijte Svijany.“ Když už se dostanete do pozice dohazovače v takové společnosti, vyčkejte až se unaví do té míry, kdy nerozezná plyšového medvěda pohozeného pod lavicí od povalujícího se vlčáka. Jak došlo k tomuto poznání?
Naše smečka byla pozvána na zimní slavnost v zahradním domku našich známých. Hned po vstupu se začala Elli SRД(ePW@Ч
se všemi vstřícně vítat. Zlozvyk se naučila od nás. I po tolika letech se totiž s manželkou po příchodu z práce políbím. Bohužel to nebohé zvíře tento na dnešní dobu infantilní citový rituál z předminulého století okoukalo. Nic proti tomu, ale po třech minutách je jasné, že na případné očkování proti viruH1N1 je pozdě . Kdyby věděli přítomní co vše Elli SRД(ePW@Ч očuchala a olízala při hledání námi ztracených věcí(včetně foťáku) přistoupily by raději na omytí obličeje teplým roztokem NaOH ,jako vlídnější variantu vývoje jejich zdravotního stavu. V místnosti 3x4 metry se na lavici tísní 5 manželských párů, stůl,  pípa a odrostlé štěně pitbula. Tento nebohý dorostenec  je vytržen ze slastného pochrupování naší dorostenkyní. Hledí na ní a nechápe, jak může být v ten samý čas, ten samý pes nad ním, pod ním, vedle něj , za ním, před ním .  Packou dostává facku přes svůj divný čenich a to mu nervová soustava teprve nyní přinesla signál, že ho to samé zvíře kouslo zezadu do nohy. Všecek udiven se nevědomky přiblížil k Sonymu , který ihned po příchodu automaticky bez zájmu o okolí zaujal místo pod stolem. Málem si ucvrkl. Sony se sice normálně pere až po našem třetím vypitém pivu.  Ale být otravován, jako štamgast nějakým anglickým výrostkem z velkoměsta, to prostě Sony nezkousne. Ihned po dosednutí dostávám dotaz, zda nevím o nějakém štěněti ČsV.  Jasně! Prodává se krásný naprosto socializovaný pejsek, akorát nikdo neví, jak se přesně jmenuje. Při pohledu na Elli, která právě odličuje méně zásadově pevnou účastnici dýchánku na chvíli zaváhám, zda mám přiznat , že Elli je jeho blízká příbuzná. Posilněn prvním půllitrem zvyšuje se květnatost mého jazyka v popisování  toho co vše zvířata svěřená do mého opatrování dovedou. Jako příklad ukazuji jak si umí vzorně sednout . Mc Morris za kolečko salámu umí naprosto vše. Tuto situaci zvládá bravurně.  Akorát se diví, že se předvádíme hned po prvním pivu. Elli na povel sedni dokáže bleskurychle reagovat. Sedne, vzápětí vyskočí zatáhne odlíčenou tetu za rukáv , aby se koukala, jak to umí, ukradne jí z ruky zbytek chlebíčku a zase sedí. Chtěl jsem předvést další povely, ale má přednáška je přerušena Sonym. Vzpomněl si, že při příchodu opomenul ještě počůrat malou borovičku, ozdobně sestříhanou tůjku a stříbrný smrček. Až mu z toho přestalo chutnat. Sám si otvírá dveře a mizí ve tmě. Elli samozřejmě  za ním i s pitbulem Tomíkem. Jenomže slečna se hned ztrácí ve tmě. Ladně přeskakuje metrový plot. Tomík tedy civí na Sonyho , který nyní systematicky, aby náhodou něco nevynechal značí veškerou floru na zahradě našich hostitelů. Mezi značenými přírodninami  se najednou ocitá i kolo jednoho z návštěvníků. Sony není rasista. Označí i kolo. Mezitím přilétá ze tmy šedivý Betmen.  Dopadá s jekotem na Tomíka. Ten se z leknutí až do konce našeho pobytu v zahradním domku nevzpamatuje, zalézá pod lavici do nejvzdálenějšího koutu a dělá, že není. Náhradním cílem je Sony. Dochází k souboji generací. Za jekotu, chrapotu a  vražebnému vrčení ve kterém pouze já a moje žena poznáváme  zvuky neškodného laškování, dochází ke hře Chyť si svého dědka, která průběžně přechází do varianty Zabij mrchu!!  To podle toho, kdo má navrch v dané chvíli. Krásně nám vyvětrali. Zaháním je do chatky. Po třetím pivu začínám pět ódy na kvality Československého vlčáka: A) je to atlet, dvoumetrový plot žádná překážka.  B)Je vytrvalý, každý den na kole 10 km , aby se vylítal .     C) Vůbec neštěká(Jirka mi taktně připomíná, že vyje. Je to soused, uznávám, že o tom musí něco vědět)D) Dobře tedy, vyje, ale ne v naší přítomnosti. E)Žere syrové maso(uvědomuji si, že to všichni vědí, protože naše zakrvácená stěna v kuchyni se nedá přehlédnout a kriminálka New York by z toho měla hlavu v pejru). Moje další část přednášky je opět přerušena odcházejícím Sonym. Je to známý pedant. Poslední keřík vzadu v koutě je málo označen a mohl by se ztratit. Elli samozřejmě vyběhla také. Všimla si plechové nerezové misky na žrádlo před domovními dveřmi. Po zkontrolování a vylízání i těch posledních chuťových vzpomínek předvede rozjařené společnosti co umí s miskou. Jak krásně zní , když ji vyhodíte do vzduchu a ona dopadne na beton. Manželka už ví, kdy je čas vrátit se do rodného brlohu. Zatím co já za ta léta výcviku již neprotestuji a řadím se na seřadišti. Oba psi pochopili, že dnešní mejdan se chýlí ke konci a přitom noc je tak mladá. Oba vpadli do domku. Elli si úplně přesně vybrala další dámu, která již nedbá v tomto čase na noční líčení a raději absolvuje vlčí face lift. Budí to všeobecné veselí, kterého konečně může využít  Sony. Sebere ze stolu to nejchutnější, co je nabízeno.  Poté seskočí na zem, uvědomí si, že je po třetím pivu a začne vrčet na Tomíka. Dostává košík, vodítko. To samé se přihodí Ellině. Oba jsou předány do mé péče. Vykročíme směrem domů. Psi vedou můj nejistý pozdně noční krok neomylně domů. Manželka nás s odstupem několika kroků následuje a po pár vteřinách ticha si nemůže odpustit uštěpačnou, podpásovou a neférovou poznámku. „Sem nevěděla, že je máš vycvičený i jako slepecký psy!“
 Ráno vytáčím číslo v mobilu, abych se dozvěděl, jak se rozhodl potencionální zájemce o chov ČsV . Do této chvíle mi nezvedl telefon. To sou fakt dneska lidi ?!?!  

 

CO SE DĚJE NA DVORKU –VŮDCE SMEČKY část 1.
V případě, že dni jen tak plynou, vše se neskutečně vleče. O takový život nemáme zájem. Kdo? No my, chovatelé potomků genetických pokusů vojsk PS-MV. Nám plyne čas mnohem rychleji. Když si pročítám zprávu pana Hartla o prvních výsledcích křížení, zjišťuji, že tam zapomněl zapsat ještě jednu výhodu zárodku vznikajícího plemene. Voják s tímto psem na stráži nikdy neusne.  A nemyslím tím na jarní tání sněhu, kdy se vám již na třetím metru od domácího prahu podaří rozšlápnout  únorový psí exkrement levou nohou. Při čištění lakýrky zjistíte, že pravou již stojíte v čerstvém – březnovém. Tato příhoda vám maximálně zrychlí tep, ale ne život.
 Musíte být neustále ve střehu, předvídat chod věcí příštích. Chcete hrát s Kasparovem? Musíte znát 15 tahů předem! Chcete chovat ČsV? Musíte předvídat situaci 5minut až 1hodinu předem. Aby jste byl vůdcem smečky bišonků stačí většinou na každý den 3 piškoty. Chcete-li být vůdcem smečky u ČsV buďte duší vlkem v horší variantě psem. Tolik úvodem.
  Elli se blíží 10.měsíc života a všichni s napětím očekáváme, zda nezačne hárat. Jako vůdce smečky bych to měl poznat. Příroda mně však o tento instinkt okradla (mám doma 4 děti, kdybych tuto vlastnost měl, tak už po prvním požehnání se před partnerkou v inkriminovanou dobu schovám, někde na shromaždišti odložených samců- např. „Na růžku“). Jako etalon pro hárání slouží chudák Sony. Zatím je to dobré. I v pět hodin ráno jsem schopen rozpoznat toužebné vytí od bolestného. To, když je stařešina přepaden ve svém kutlochu. Po jeho obranném zákroku a zlostném vrčení si ihned přehazuji polštář přes hlavu. Proč? Ano Sony sice chňapne po Elli, ale nechytí a zůstává ležet. Elli to ví, přesto nastartuje nejvyšší možné zrychlení. Následuje několikeré podhrábnutí na kluzké podlaze, které mi nostalgicky připomíná obrázek z dětství: večerníčky o kocourovi a myšce. Okruh pokračuje skokem pod stůl. Dnes se skácela pouze jedna židlička. Umí však i čtyři, ta naše bowlingová kulička. Nejvyšší rychlost dosahuje na úrovni přechodu kuchyně-ložnice. Pod oknem je křeslo s usušeným prádlem. Cesta dál evidentně nevede. Dostává většinou smyk, který zvládá bravurně několikerým podhrábnutím. Bohužel, zde to nemá ještě úplně vychytané, někdy tato bójka určená k otočce spadne a pak je prádlo neúměrně chlupaté. Já jsem zbabělec a bojím se manželce říci, aby prádlo včas uklízela. Mohla by nastat varianta, při které přestávám být vůdce. Proč? Protože vůdce nežehlí !! Teprve nyní dochází na to, proč mám polštář na hlavě. Zde si všimněte toho rozdílu. Já jako vůdce smečky mám již několik sekund chráněnou hlavu, zatímco moje manželka ne. Elli dvoumetrovým skokem, který znásobuje dopadovou energii, padá do našeho manželského lóže. Manželce šlápne do podbřišku mě na hlavu (naštěstí ne obráceně).Kanafas na obličeji plní hned dvě funkce, chrání mojí hlavu a Ellísek neuklouzne po mé lysé lebce.
„Ty krávo!!“, toť strohý výkřik mé ženy, jinak pracovnice v kultuře. Já a asi i Elli víme, že to je jediné zvíře, které doma nechováme. Elli nelze urazit! Ihned přiběhne s ušima, kterým chybí tak 1 cm, aby se setkaly pod krkem. Snaží se svoji partnerku, kterou zná pod vlčím jménem „Ta co ovládá dveře u ledničky“ přivítat a vlichotit se uslintaným sobíkem s OBI . „Ty čuněé !!“ Právě přichází má chvíle VŮDCE. Samozřejmě,že se přikláním na stranu „Té co ovládá dveře u ledničky“ a Ellíska vyhošťuji z našeho brlohu. I tak mě stíhá trest. „Je nevylítaná puberťačka, běž s ní do lesa, má moc energie,“ tak zní, říkejme tomu rada(lépe to vypadá) mé dlouholeté družky. Neumím tak dobře pohybovat se svými slechy, proto se snažím  zviklat rozhodnutí foukáním na krvavý šlinc táhnoucí se od pupíku kamsi dolů, ale jsem ve svém samaritánství nevyslyšen. Darmo hovořit, jak bylo výše psáno, ten instinkt nám byl přírodou ukraden.

 


 CO SE DĚJE NA DVORKU – VŮDCE SMEČKY část 2.
   Po odvozu rodiny do škol a zaměstnání zůstávám se zvířecí polovinou smečky osamocen.
Větu : „JDEME VEN,“ již nepoužívám. Neúměrně opotřebovává dveře. I tak dnes Elli stačí vložím-li paměťovou kartu do foťáku.  Jestliže si tuctový majitel zvířete, které má DNA psa přečte, že roku 1887 Ferdinand D este zastřelil ve Skovicích 2750ks zvěře je pro něj tato informace zcela irelevantní , ne tak pro mne ,Elli a Sonyho. Procházíme pouze okrajem staré knížecí bažantnice. Vím, že následník trůnu zde před 120 lety přeci jen nějakou tu lovnou zvěř zanechal. Lovecké pudy smečky se zatím daří krotit hluboce posazeným chroptícím basem s důrazným oddělováním slov : „K  NOZE ,  ŘEK  SEM  K NOZE.“ Kráčím si takto předjarně blátivým terénem neustále drtíc mezi zuby tuto mantru. V duchu jsem spokojen, jak mne dvojice pohraničníků poslouchá.  Upřímně ? Ve skutečnosti jde okrajem lesa belhavý starší muž, kolem kterého bez většího zájmu o jeho osobu pobíhají  dvě zvířata, která se podobají vlku. Navzájem se okusují , cení na sebe tesáky a vydávají strašidelné zvuky odvozené od toho, kdo se lépe zakousl do druhého. Starší muž se usmívá a nevěnuje tomuto vzájemnému brutálnímu mučení pozornost. Místo toho chrčí něco o noze. Přitom všem, neustále pozoruje les. Vypadá, jakoby se snažil vyšmírovat nějakou mladou dívku, která si odskočila ulevit v porostu. Tuto verzi podporuje i fotoaparát zavěšený na krku. Vlastně se divím, že jsem ještě nebyl odchycen a umístěn v nějakém detenčním ústavu.
 ANO, právě nadešel bod zlomu, o kterém bylo známo, že přijde. Otázka -KDY ?-je vyřešena. Z mlází vyráží laň srny, bohužel zvolila špatný směr. Do nitra lesíku. Následuje tento časový sled událostí :
Čas 0,001sek  - výkřik hlasitého povelu „ KNÓÓZÉ!!“
        1sek   - srna zrychluje
                   - Elli na okamžik zaváhala, ale s odstupem 10m vyráží za lesní kozou
                   - soused – notorik na tento můj povel dopijí pivo v 6 km vzdálené hospodě, vstává od stolu, platí a jde domů,
        5sek – připojuji se k distančnímu závodu ve kterém nemám zaplacené startovné se ztrátou cca 100m.
      20sek – s hrůzou zjišťuji, že Sony zaspal na startu. Po ztrátě kontaktu se srnou a Elli čekám na pražského bonviána  až mě doběhne. V očích mu vidím děs: „Sou tady bubácí“.  Je znám svým odporem k lesnímu porostu. V nervově vypjaté atmosféře jsem hnusný: „ Běž si somrovat na Václavák, lemro!“ Věrné zvíře ne mne zvědavě hledí. Co dál? To kdybych věděl. Sakra mysli!
       120sek -probouzí se ve mně zase to zvíře. I já se měl stát kdysi lidským vlkem. Soustředím se na uklidnění, snížení tepové frekvence. Postupuji přikrčen a proti obzoru pozoruji pohyb, v pravidelných intervalech kontroluji oblohu, tajím dech a zavírám oči zda nezaregistruji směr zvuku čela peletonu. Jde to těžko, vše přehlušuje lomoz lámaných větví způsobený malým buldozerem z Prahy, který mě oddaně následuje. Ano vlk v páté generaci Mc Morrise z Molu Es je dávno zapomenut.
   300 sek -náhle z leva přibíhá , spíše přilétá úžasně veselý pes. Ano, správně, Elli Srdcerváč. Je překvapena a zjevně zaskočena změnou atmosféry ve smečce. Snaží se nás rozptýlit několika vtipnými akcemi. Vtipná akce pro neznalce znamená kousnou displasivního psa do achilovky.  Popřípadě přilepit na mé vysoké čelo lišejníkové bahno. Dostává karabinu, konečně mám pocit, že ovládám situaci. Vžívám se do role amerického seržanta  při příjmu nováčka do výcviku. Ze vzdálenosti 10 cm řvu na mladého jedince vše co si myslím o jeho morálce. Odvrací oči a tvář, klopí slechy, zprvu doufám, že studem. Ne spíše to bude tím, že nemám vyčištěné zuby.   Ve chvíli, kdy zmlknu, abych se nadechl pro další  erupci argumentů dostávám vlčí francouzský polibek, při kterém mi očistí zadní stoličky.
   500 sek -vzteky si uplivnu a škubnu vodítkem. Následuje něco nepochopitelného, neuchopitelného, něco co nelze naplánovat, předvídat.  Časová souosost je náročná na představivost. Plivanec dopadá do trávy ve chvíli kdy švihnutí vodítka má ztrestat neposlušného adolescenta .  Plivanec však nedopadá do trávy a vodítko netrestá. Proč? Karabina vodítka povoluje přesně ve chvíli, kdy se ukazuje, že drn není drn ,ale zajíc. Elli si to mylně vykládá jako povel „Šupák, vem si ho,“ nastává druhá rychlejší , drsnější a namáhavější etapa našeho sportovního soustředění ve Skovických lesích. Na cestě vpřed nám teče několik potoků a jarních bažin. Neustále povzbuzuji Sonyho, aby neztrácel  kontakt a nebál se sám v lese. Jednu chvíli mám pocit, jakoby nevěřícně kroutil hlavou. Po proběhnutí celé bažantnice vidím pod starým dubem  snad pod vlivem špatného okysličení mozku lišku Bystroušku. Ne, né  je to známá postava psychoterapeutického psa Ellíska Srdcerváčského. Sotva dosupíme na louku  pod rozložitým, několik století starým dubem, ochotně nám uvolňuje místo pro lov myší.  Oči jí září štěstím. Tolik pištících hraček v měkké jarní hlíně! No úžas. Objímám dub a čerpám energii. Vrchní dvě větve usychají. Z výrazu mé a Sonyho tváře jí dochází, že něco není v pořádku. No jó, zapomněla na toho zajíce, submisivně se kaje a obchází nás v kruhu.  Polévá mě již po několikáté během posledních deseti minut infarktové vedro. Nemám foťák a vodítka!!  Přesto se musím přinutit do klidu a úsměvu jinak Elli nepřijde. Konečně ji držím za obojek. Kde může být ten foťák.  Sony  toho má plné zuby, otočka a mizí z lesa, jednou viděl v televizi Herryho Pottera a tam se v lese děli věci, fuj. Nejlepší varianta bude, vezmu-li je domů, zavřu do kotce a vrátím se hledat mého optického miláčka. Následuji tedy azimut, který určil Sony. Zhruba po 300 metrech Sony zastavuje a čeká na nás. Asi se prďoch bojí. Zase ten jeho výraz. „No co je? Ještě začni blbnout i ty.“ Povytahuje levé obočí. „Sonýsku!!“ Naše obluda stojí u foťáku a o metr dál leží obě vodítka. Zahanbeně se loudáme za novým vůdcem smečky. No co foťák mám, Elli na vodítku také a místo vůdce smečky mi zase Sony do večera za 3 piškoty na nějakou dobu přenechá.


 

 

 

 

CO SE DĚJE NA DVORKU - JEVIŠOVICE 2012 - Tak tohle nebyl sen !!
Na výstavu psů se můžete dostat několika způsoby. Buď těmto akcím holdujete a vysáváte termíny jednotlivých výstav z internetu, přičemž se divíte, že máte na 24.prosince stále volný termín v kalendáři a nemáte tušení proč tomu tak je.  Nebo po dlouhodobém výzkumu morálně volních vlastností jednotlivých rozhodčí si zvolíte jednoho, kterému se líbí Váš pes  a toho po zbytek jeho rozhodcovského života budete pronásledovat v kruhu.  Nebo máte prostě tu životní kliku, že se nemusíte o nic starat a vše zařídí vaše chovatelka.  Potom již stačí jen kontaktovat manažera výroby, vysvětlit mu, že vaše úterní rozepře byla omyl a že potřebujete mimořádně dovolenou na sobotu. Pak zavoláte kolegovi a přesvědčíte ho, ABY  za vás šel v SOBOTU do haly vytopené na 40°C přesvědčovat padesát českých pracujících, ABY vydělali peníze americkým soudruhům. Poté dostane za  dvanáct hodin této úžasné práce příšerný balík peněz.  Zbývá jen modlitba u psího auta, aby kladka alternátoru vydržela cestu tam a zpět.
  Tak a jsme zde. Já manželka a výstavní exponát Elli Srdcerváč. Jako obvykle zabíráme nejlepší místa k pozorování kruhu tj. první lavičku nad Jevišovickým jevištěm.  Po chvíli dorazí i bohyně chovatelského nebe Československých vlčáků. Zástupce bohů pro ArQeVa tým paní Nekvasilová a nejvyšší vládkyně Srdcerváčů paní Čílová. A opět, jak je dobrým zvykem Srdcerváčů tyjeme ze zázemí ArQeVa týmu. Za chvíli je vztyčen nad lavičkou stan pro jednoho rybáře. Nevím, jak vypadá rozměrově jeden český rybář, ale ve vteřině sedí v jeho útrobách obě bohyně, má žena, ještě jedna neznámá vystavovatelka a má hlava, aby nevlhla.   První zajímavý poznatek nemá s výstavou nic společného.  Udivila mne rychlost komunikace ve stanu  ukrytých žen.  Stenogram rozhovoru (omlouvám se, nebylo možné oddělit jednotlivé diskutující). „ Atovítežeovásnapsal vímavidělajsteano avpříspěvkufakt? to nevím!!kozy?nefaktjónenévílajóhm. V této chvíli ztrácím kontakt s digitálním přenosem informací. Paní Čílová si totiž všimla, že udiveně naslouchám. „Je vlhká!“ ukázala prstem na deštěm zkrápěnou Elli.  „ Běž sní do auta!“ okamžitě řeší kosmetický problém Elli má žena. Při návratu zjišťuji, že stan pro harpunáře z Máchova rybníku má svým tvarem funkci megafonu.  Zesiluje zvuk, takže úplní novicové na výstavě mylně předpokládají, že tento strategický bod na výšině je komentátorské stanoviště této výstavy a zároveň i centrem zábavy.  Zatímco stan rozhodčích je přístavek pro poháry, aby nezmokly. Dojmů mám spousty. Já se omezím na samotný akt předvedení. Naše kategorie patřila k nejobsazenější. Čert zná příčinu.  Jako že existují Husákovi děti, tak před rokem patrně došlo k hromadné Sodomě Gomoře(samozřejmě řízené) mezi ČSV.  Ještě před samotným vběhnutím do arény paní Čílová vyskočila ze stanu a chvatem okoukaném z ragby, kdy obránce skolí útočníka skokem pod nohy nás zastavila a odebrala  cvičné vodítko. Celý život jsem vychováván k velké toleranci ,obdivu a úctě k ženám. V tomto okamžiku jsem zklamal. Smutným okem pronásledovaného psovoda posílám bohyni jasným povelem na určené místo : „ Řek sem do boudy!“ Ulevilo se mi. Paní Čílová poslechla a odebrala se pod přístřešek.  V kruhu je husté prostředí. To Elli nepřekáží  při vyhledávání pamlsků, které do té doby vypadly s chvějících se rukou majitelů chlupatých příšer.  Paní rozhodčí nás mým odhadem nechává 3hodiny běhat v kruhu. Začíná dělení na kuřáky a nekuřáky. Selekce přichází. Adrenalin stoupá. Paní za námi se mne snaží rozptýlit  odkazem na mé rádoby vtipné glosování na FB. V duchu přísahám, že už tam nevlezu a budu si dál dělat poznámky pouze do vázaného deníčku zděděném po babičce!  Babička již zemřela, tudíž není kdo by kontroloval můj pravopis. V kruhu je nás už žalostně málo. Nemám se už za koho schovat, popřípadě utéci před rozhodčí. Ta nám dává dvacet vteřin na rozdýchání. Nehodlá to hrotit do té míry, že by někdo začal dávit. Ostatní maratonci to využívají na dorovnání kyslíkového deficitu.  Mně čeká šok. Elli se po spánku v autě protřásly střeva a hlavou mi zní ,vytržený z reality, reklamní slogan  nezletilé dívky TV Nova : „ A můj pejsek dělá tuhá hovínka.“  Naštěstí se tak děje i po Vetamixu. Během vteřiny se zmocňuji trusu naší vesničanky . Celou ostudu ukrývám v kapse bundy. A pokračujeme v jízdě.  Poslední čtyři soutěžící páry. Vítězství je na dosah a s ním i některý z vysněných titulů. Například  JCHLM ,BOB a BOBEK, KDŮ-ČSL  nebo ten sakra, jak se jmenuje BFLMPSVZ ?  A pohár na poličku k tomu. Prosím! Krásná představa.  Hlavní dáma v kruhu nás opět zastavuje. Už, už to vypadá, že nás mine. Ale NÉÉ !  Naklání se ke mě a důvěrně šeptá : „Máte příliš vysoko nesený ocas!“  V první chvíli se zapýřím studem , pro padesátníka dobrá informace i když netaktně a překvapivě vulgárně sdělená. Pak si však uvědomuji , tato věta je určena oháňce mé, až příliš sebevědomé svěřenkyně. Při odchodu z kruhu tuším, že to co hřeje v pravé kapse není bramborová medaile ani rašelinový zábal na revmatickou kyčel.
  Jdu vyklepat bundu a připravuji se na další dějství dramatu. Dámy  ve stanu se usnesly, že nejlépe  uchlácholí můj nezdar, když budu ještě předveden v chovatelské skupině. Procházím kolem auta , kde je zavřen Mio. Dochází mi, proč je  ten chudák tak rozrušen , nasupen a  naštván.  Paní Čílová sice otevřela zadní dveře auta ,z důvodu přívodu kyslíku, ale on zavřen v kleci, musí trpět  mlsnými pohledy promiskuitních fen, které litují, že Mio nemá tanga za které by mu strkaly granule, jak někde v Hamburku či Starém městě Pražském.  Co si o tom myslí dával najevo po celou dobu vystavování. Konečně, za pravdu mu dali i jeho všichni příbuzní po meči ve výstavním kruhu. Když Elli slyšela to vrčení všech bratrů a synovců pochopila co je to silný kolektiv . Prostě na férovku si to s námi nechtěl rozdat nikdo. Ani Moláci, jejichž feny byly na Mia nejoplzlejší, si nic nedovolili. Casanova to možná přehnal, když na ně ukázal piňďourka, ale ať, na hrubý pytel hrubá záplata. Konec představení, jede se domů. Před domem nás radostně vítá Sony. Elli se na něj vrhla a začala ho tradičně dávit.  No co se dá dělat , je to Molák . Dostal to za všechny. Udiveně zírá a čeká zastání, bohužel nedočká se ho. Já běžím s bundou do pračky……. Zvoní mobil, na displeji svítí „ŠÉF ŠÉFŮ“, třesoucí se rukou mačkám zelené sluchátko: „ Tak, jak jste dopadli Pavle?“…………..

 24.9. SPECIÁLNÍ VÝSTAVA  - NADĚJKOV 2012- BOD ZLOMU

Od chvíle co jsem se jako předseda klubu přátel klubu chovatelů ČSV rozhodl poctít účastí pilířní organizaci chovu enfant terrible FCI směřovalo vše k tomu, abych svoji a Ellininu účast odvolal. Jako 48 důvod k nevystavování byla hromadná viróza celé rodiny. Nakonec manželka poradila ať jedu. Vždyť rána jsou chladná a při zvýšené teplotě 37,5 mi nebude při ranním kuropění zima. Jako předkolo výstavy se konal orientační závod . Tedy vyhledání samotného výstaviště. Poslední kilometry byly navíc zpestřeny šotolinovou erzetou. Škoda, že náš pokladník klubu přátel propil všechny prachy s kapitánem Morganem a nezbylo mu na benzín, tuhle trasu by ocenil. Čas mě hnal až do krajnosti.a na hranici jízdních vlastností auta. Bohužel náš Fiat Dobló byl sice lepší než Nisan Patrol před námi, ale vytlačit z cesty do lesa se nám ho nepodařilo. Musel jsem i zvolnit tempo s ohledem na Elli, která začala v autě dávit, do té chvíle jsem neměl tušení, jak velký odpor ke značce Nisan má.
 Zaregistrovat se nám podařilo na poslední chvíli. Přesně v okamžiku, kdy dorazilo auto na vítězné poháry našeho guru. Vždy mne zajímalo, zda v motoru jezdí paní Nekvasilová, nebo ČSV, která se nevejdou do některé z mnoha přepravek. Po vystoupení Paní Čílové z auta bylo jasné, že je zle. Dokáže totiž odhadem zvážit psa na pět metrů z přesností na 3gramy.  Jenom jsem polkl, když se ručička vah v jejím jantarovém oku zastavila v políčku 1,8 kg přes váhu. Pro majitele digitálních vah: pendrek a sněhulák přes váhu. Doufal jsem, že ji přivedu na jiné myšlenky nějakým veselým vystoupením, které máme pro tyto příležitosti nacvičené. Nakloním se k Elli a tiše špitnu:“ Elli prosím tě, scénku č.3.“ Dále následuje reportážní popis událostí, tak, jak to viděla samotná paní chovatelka.
Paní Daniela Čílová : „Ptáte se jaké číslo si pro mne s Elli nacvičil na přivítanou? Všechno se odehrálo tak rychle a jakoby nestrojeně, že jsem se nezmohla ani na slovo. Pan Kohout chvíli stál a mluvil, pak šel a mluvil, pak jel po boku, stále mluvil, pak jel po zádech, to chvíli nemluvil ale upřímně se smál, pak se zvedl a opět mluvil a aniž by se opucoval pokračoval dál nenuceně v pohybu. Jako by to vše patřilo k jeho každodennímu životu. Byla jsem ohromena." Konec citátu.
 Od samotného začátku bylo zřejmé, že paní Čílová zvolila úplně jinou taktiku, než skupina Srdcerváčů provozovala do té chvíle. Naše paní chovatelka nás vždy před závody  uklidňuje, jak nádherné psy máme. Na této výstavě mne nejdříve utvrdila v poznání o nadváze mé chovankyně. Vzápětí nás dovlekla k jiné feně. Ukázala na ni zálibně prstem díc : „ To je nádherná fenka cóóó ? S tou budete soutěžit.“
Pravda je taková.
 Do této chvíle se Elli všem líbila, posudky měla excelentní, ale nikdy nic nevyhrála. Od tohoto okamžiku se kolo dějin obrátilo. Uprostřed kruhu si elita chovatelů prohlížela nehodného majitele s tlustým psem s křivým zubem, rýhou na čele a další kupou závad. Naposledy jsem takto stál před nastoupeným praporem po přísaze, kterou jsem krapet více oslavil. Do této chvíle mi zní v uších slova velitele: „ Pozritě sa nanňho, taký nám kazia socialisticků sůťaž ( slováci nechť prominou fonetický přepis ). Tato věta bude po 35letech nadosmrti přehlušena podobným postojem a proslovem paní Soukupové a bývalého elitního výsadkáře : „ Tato fena je překrmena!!“
 
Foto D. Čílová
No a vyhrál kdo ? No my!!! Nejtlustší fena CAC v dějinách výstav.
I další krok našeho guru se ukázal, jako geniální. Přivést na výstavu Mia a jít se přihlásit do kategorie „Nejlepší chovatelská stanice“. Mezi vystavovateli zavládl šum a mnozí odvlekli některé jedince do lesa , kde je uvázali ke stromu. Po návratu na výstaviště tvrdili, že daný pes nedorazil a není možné sestavit skupinu. Tak se i stalo, co se v životě stává. Poslední trofej „Sousoší mistra Jana na Staroměstském náměstí“ připadlo také Srdcerváčům. A to i přesto, že nastoupil druhosledový „B“ tým ve složení Elli a Srdcerváčská juniorka. Větší pokoření ostatních si nedovedu představit. Mio ani na chvíli neuvažoval o tom, že by vystoupil s auta.
To je zhruba vše.
Manželka nás již doma čekala s otevřenou náručí ( tedy pro Elli)- „ No poséém Elíískůůů“. Po té, co jsem vystoupil z auta já, měla již ruce v bok a zasvěceně děla : „ Tak co ti řekli? Je tlustá co ? Játitoříkala,žemámálopohybu,jenomžeměneberešvážněatadytomáš………….Ještě, že se mohu opřít o své okolí, které mi zavčas poradí s chovem ČSV.

 

 

COSE DĚJE NA DVORKU – JAK ZABRÁNIT POČETÍ

Elli není první fena na našem dvorku. Akt hárání máme již mnohokrát za sebou a nikdy to i při současném pobytu psa pod jednou střechou nebyl žádný neřešitelný problém. Vše se mělo změnit po té, co nám Tajga přenechala neobyčejně veselé a kontaktní štěňátko. Nedočkavě, ba i trochu nervózně čekalo vedení naší chovatelské stanice na první hárání našeho zlatíčka. A konečně je to tu. Vesele si plácáme po ramenou, náš Ellísek je opravdová psí slečna.
 Alfou a omegou naší činnosti se stalo hlídání Sonyho. Nesmí dojít k nežádoucímu krytí. Pro neznalé to znamená, že bůh plodnosti Československého vlčáka si nepřeje, aby Elli měla jakýkoli pohlavní akt se starcem Mc Morrisem neb on má volnou nohu v kyčli. Děkuji bohu (při pohledu na mé tělo), že jsem ateista a bohyně Matušincová tím pádem nemohla posuzovat, zda mohu či nemohu počít potomka – pokračovatele rodu.  Mc Morris je gentleman a celou dobu dělá, že si ničeho nevšiml. Tváří se, jakoby nic. Jako, že o tom překvapení k jedenáctým narozeninám nic neví a stále spí. Elli trpí v kotci.
 Měl to být krásný večer, završený návštěvou nově otevřeného divadla v Čáslavi.  Sluníčko se začalo naklánět k obzoru, já si v počítači přečetl poslední výzvu paní chovatelky k účasti na svodu. Několikrát jsem tedy vytáhl kabel k internetu, abych jí dal na vědomí, že mám opět špatné spojení a nemohu její vzkazy přečíst. Čekal jsem ještě chvíli, až zmizí její zelený puntík na FB. To znamená, že zhasla v laboratoři a jede nakoupit večeři před návratem do Křivoklátských hvozdů. To je přesně ta chvíle, kdy mohu beztrestně a rádoby vtipně provokovat v sociální komunitě majitelů ČSV na promodralé síti FB. Mám přesně 75minut na několik úžasně vtipných komentářů, než zaparkuje v Nouzově. Spokojen sám se sebou při vypínání elektronického světa virtuálních kontaktů napadlo mne zabodovat i u mé životní lásky- manželky (ta , jako zaměstnanec divadla mne již netrpělivě vyhlížela)
 Oholen, vymydlen a částečně slavnostně oblečen.
Mé cestě k získání dalších kladných bodů nestálo zdánlivě nic.
Posunu za pomocí lešenářských trubek Šárčinu odchovnu kuřat o dva metry dál a její mazlíci se tím pádem dostanou k čerstvé a nepokakané travičce. Triviální akce, po které získám tak velké plus, že při závěrečném denním hodnocení mé ženy budu natolik odměněn…, Až se chvěji. Na rozdíl od Sonyho mi do toho bohyně Matušincová nemá co kecat. V opojném rozpoložení vypouštím kňourající Elli z kotce ať si také užije krásný den. Sony spí v kuchyni a o pobíhající Ellině na volno nemá tušení. Šárčiny kuřátka vesele pípají v přenosné odchovně. Nóó… přenosné…. Je vlčákoodolná má tudíž 100kg. Ale jsem technik a ten si vždy poradí. Vsunu pod odchovnu trubky a dávám pozor, abych nezachytil nějaké kuřátko a neudělal z něj lisovanou záložku do knihy. Na chvíli je odvedena má pozornost vysoce kontaktní Elli , která si mou polohu na kolenou špatně vykládá. Mylně předpokládá, že se ve své pýše už při prvním hárání stala Alfa fenou naší smečky. Hned po tom, jak jsem odehnal psí chvost, který mi bránil ve výhledu zjišťuji náhlý úbytek kuřat v odchovně. Nestačím ani vyhodnotit situaci, když za zády slyším ránu prudce se otvírajících dveří. Ránu doprovází jekot mého syna: „Soný, Sonýý!“  Sony je tady! Stalo se to, čeho jsme se celou dobu obávali. Bouchly mu saze!!! Začíná dysplazivně skotačit kolem Elli .  Té mrše připadá i toto vlnění válečného invalidy prvního stupně nesmírně erotické. Jednu chvíli se kmet zastaví a s klukovským výrazem v jeho očích čtu otázku: To už je mi jedenáct, já myslel, že to mám až příští víkend.“ Skotačení přestává. Náhle Sony zvážněl. I já si ve stejnou chvíli uvědomuji, že všude kolem nás pobíhají kuřata. Sony = nechovný McMorris mi radostně olízl tvář . Snad i zaslzel a já přísahám, zaslechl jeho chlípné basově prochlastané : „ Ty vole , to bude mejdan!“
Má reakce je však rychlejší, vrhám se po nejbližším kuřeti, neuvědomuji si fakt, že jsem na té opotřebované straně pastviště zlatíček mé ženy. Klouzám po jejich 14 dní upravovaném povrchu. Dávám pozor, nesmím zalehnout kuřátko. Výsledkem brankářského zákroku je zachráněné jedno kuře a rolák ve stavu, v kterém určitě nebudu lev salónů a pýcha mé ženy ve foyer divadla také ne. Jenže boj neskončil. Smečuji další a další kuřata do otvoru příbytku hrabavé drůbeže. Dělám čest svému jménu. Zatím vítězím 4:0. Oděv se do divadla v žádném případě použít nedá. Připomínám vzhledem motokrosového závodníka, kterému šlohli před závodem blatníky. Poslední živý pobíhající bod soutěže zaběhl do kozího výběhu a volně probíhá plotem sem a tam riskujíc svůj mladý život. Dvěma přískoky se dostávám do kozího výběhu a s vypětím všech sil zachraňuji mladého kohoutka. Vítězoslavně držím posledního kura . V tom okamžiku ke mně dobíhá Sonyho hlava a Ellinin zadek. Ta fena umí běhat i pozpátku!! Sony se rozhoduje. Žrádlo – zadek. Zadek – žrádlo. Vítězí žrádlo a chňapne po opeřeném soustu. Jenomže já už dávno přijal jejich hru. Koutkem oka registruji dalšího výtečníka z našeho dvora . Koza Klinger si uvědomila mé časové zaneprázdnění s jinými zločinci.  Otevřenými vraty vyběhla, aby se zmocnila několika větví meruňky. Kohout prohazuje kohouta otvorem do bezpečí a dalším skokem se zmocňuji kozy. Tedy zmocňuji jen částečně. Proto mne vláčí několik zanedbatelných metrů terénem a dle mého názoru zcela nepřiměřeně řve. Až tak to nemohlo bolet. Hérečka kozí. Konečně zvládám bezpečnostní kritickou situaci. Všichni jsou na svých místech a hlavně NA ŽIVU !!  Hlavou bleskne myšlenka, zda se nemám přihlásit do konkursu na hlídání Klause. Nebo alespoň té komisi půjčit obyvatele našeho dvorku pro testování změny taktiky světoznámé ochranky. Do divadla již nepůjdu, šplhnu si vytřením podlahy. Ještě zbývá oddělit Sonyho od tanečnice z E52. Kde sakra jsou. Proti obzoru se mi naskytl obraz, při kterém tuhne krev, srdce se zastavilo a zvony v mozkové dutině zní na poplach. Šedá tkáň mozková promítá hororový klip paní chovatelky, kterak s nahozenou motorovou pilou u mé hlavy, cedí přes zuby těsně před řezem a stříkáním mé krve větu: „Tak takhle na ni dáváš pozor! Kohoutéé!!“
 Zapadající slunce vyrábí na zahradě dlouhý stín siluety postav dvou pejsků, kterým se za jiných okolností, jako piktogramu smějeme.  Já však svou bitvu prohrál. Elli právě počala se Sonym alias McMorrisem bez posvěcení bohů. Jsme ztraceni a zatraceni.
 Přicházím ke kopulující dvojici. K mému překvapení a úžasu je situace zachráněna. Elli se na mne vesele kření a já koušu knír, abych Sonyho neurazil výbuchem smíchu. Elli je totiž ten pes zezadu nahoře, který vesele rajtuje na svém přestárlém kamarádovi. Psí Kámasútra by se červenala. I nyní při psaní vidím jeho vyčítavý, ponížený pohled: „Takhle jsem si ten mejdan na oslavu narozenin fakt nepředstavoval!!“

 

CO SE DĚJE NA DVORKU – POHODA, KLID – závěrečná kapitola 
Jak přežít hárání


„Tak jsme to přežili paní Mullerová“, napsal by klasik české literatury a hodil by do sebe panáka Kontušovky, aby rozptýlil obavy z dějů budoucích. Jestliže se psí gravidita nepřenáší vzduchem , tak vše dopadlo dobře a podařilo se nám uhájit počestnost Elli od různých úchylných existencí.  Přestože Sony zachovával v první polovině hárání galantní zdrženlivost, která místy hraničila se sebeobětováním, druhá polovina periody již byla morálně zvrhlá.  Nebudu zde popisovat všechny odporné sexuální praktiky, které na jeho gentlemanství  zkoušela Elli. Není možné, aby příroda takto vybavila samičku psa a nazývalo se to pouhým rozmnožovacím instinktem. Naše obavy, že jednoho dne přichytíme Elli, jak před Sonym leží a po svém rozžhaveném pupíku si táhne packou tající kostku ledu se sice nenaplnily, ale ve dnech vrcholící touhy, kdy Sonymu doopravdy bouchly  saze  až se  srovnaly nohy v kyčlích, bylo nutné chránit  Elli vlastním tělem.   Pro lidi s menší obrazotvorností. Jde o videoklip fotbalového brankáře, který vlastním tělem chrání míč před dofouknutím a je přitom neustále faulován kustodem mužstva s pumpičkou v ruce. O tom co dělal míč se nehodlám rozepisovat neb je to nedůstojné pro zveřejnění. 
 Jak feromonový oblak  houstl , houstly i ataky, při kterých již Sony přestal rozlišovat pohlaví ba ani druh a rod fauny. Nevadili by mu k ukájení ani bezobratlé potvory, natož já. Dokonce jsem chvíli zvažoval, zda nešlohnout z nějaké nestřežené dámské kabelky platíčko Gravistatu či Lunafenu pro zvýšení vlastní bezpečnosti.  Píší v návodu, že se pilulka užívá ústy a tudíž je to fyzicky možné, ale nakonec, jsem se vzepřel a čelil  našemu osudu s otevřeným hledím (nepočítám  důsledné nošení pásku na kalhotách). Má kontrola nad pokleslou morálkou Srdcerváče a zoufalou touhou z Molu Es byla celodenní , dá se tvrdit že celo 25hodinová . Díky této situaci se Sony otužoval v kotci. Elli si užívala domácího krbu. Tím byly utlumeny hlasové projevy.  Mělo to i své vedlejší dopady. I přes mou sebevětší snahu vím, že k nám na návštěvu již nikdy nemůže přijet  Horatio alias David  Caruso  s Miami. V případě rozsvícení jeho luminiscenční baterky  by ihned tasil svůj  Sig Sauer P226 v domnění , že je v budově bývalých jatek či příbytku Dr.Hannibala Lectera. Navíc si nejsem jistý, jak by se při zatýkání  tímto kriminalistou tvářila má žena. Aby se moc nebála a tak…
  Za zmínku stojí snad ještě fakt přímé úměry  touhy a slepoty.  To bylo tak…..
Došlo téměř ke zranění Sonyho.  Vyběhnuvší do prostoru zahrady zcela ignoroval nově natažený drátěný plot mezi ním a Elli.  Násobíme-li koeficient rozmnožovacího instinktu vahou a rychlostí tohoto nebohého zvířete dojdeme k výsledné síle, která působila na ohnutí dvou kovových sloupků.  Jeho vyčítavý pohled mě ještě nyní budí ze snu.
 Ale, bylo již napsáno - máme to za sebou. Mc Morris opět důstojně spí u kamen a nemusí přes den prodávat lístky v divadelním předprodeji. Vidím na něm touhu  vstoupit do nějakého psího kláštera , kdyby nějaký existoval . Plně se oddávat celibátu stranou od všech světských pokušení a hříchů. Včera na něj chudáka čekala další nástraha v podobě tří pobíhajících slepiček pana domácího na naší zahradě. Netušil, že ho pozoruji.  Stál nad nimi a pomalu otáčel hlavu. Instinkt předků se nezapře . Cítil se být sám pozorován.  Další akce byla jak vystřižena s filmu „Hoří má panenko “ ze slavné scény s tlačenkou. Při zjištění, že je opravdu sledován včetně rozluštění jeho myšlenek na činy budoucí  sebou prudce cukl. Kdyby mohl tak by se packou určitě pokřižoval a myslím, že si odplivl.  Skočil na dveře od domu, následovala dveře do kuchyně a skok na křeslo, kde okamžitě zavřel oči. Je možné, aby se psi modlili? Já to fakt viděl !
 No a jak žije příčina všech těchto manévrů? Elli Srdcerváč  i nadále vrhá na každého pohled poraněné laně škemrající o trochu pozornosti , něhy a lásky. To jsou ale již staré známé mimikry tohoto predátora citů. Všichni  víme, že jakýkoli  oční kontakt znamená okamžitou příčinu k vítání, cloumání za rukáv či jeho případné natržení, v nestřežené chvíli  dojde k vyčistění vašich zubů moudrosti (a to jak horní tak dolní části ústní dutiny). Jste-li opravdový mazlík této dámy přinese vám okamžitě na hraní černou uslintanou hroudičku, která byla v minulém životě plyšovým pejskem s IKEA.
  Z celého hárání nám zbyl, jako vzpomínka pouze kynologický povel na zhubnutí.  Psovod lehce poskočí a důrazně velí : „Utrhnu ti prdelku! Utrhnu ti prdelku!!“  Elli na tento povel změní geometrii uší pro zmenšení aerodynamického odporu. Po překročení rychlosti M1, kdy dochází k aerodynamickému třesku a překročení rychlosti zvuku ztrácíte možnost psa ovládat neb on vás logicky již nemůže slyšet. Elli když vidí mé posunky používá na zpětné brždění , aby se opět dostala na hranici slyšitelnosti , keříky rajčat či živý plot. Pouze ve výjimečných případech Sonyho. On při tom totiž hodně naříká, když se válí po zemi . Elli je to potom strašně líto a snaží se ho za zadní nohu zvednout.  Ve skutečnosti máme kliku, že tato generace Srdcerváčů nemá ještě vyladěn výkon na překonání  rychlosti světla.
Jsme prostě jedna smečka , jedno tělo, jeden duch. Nevíte prosím Vás, kde se dá koupit bezpečná „Kontušovka“.

 

Na vánočním dvorku V.
Již patnáct let se snažíme po útěku z maloměsta žít ve vzájemné symbiose s přírodou. V této snaze nám již deset let pomáhají různí Českoslovenští  vlčáci. Vždyť i oni jsou takový genový pokus křížení divočiny a civilizace. Následuje popis památného dne 23.12.2011.
Manželka jako obvykle vstává velmi brzy. Nakládá plátky vepřového do pekáče a běží umlčet kokrhajícího kohouta, aby zbytek naší osady  mohl dospat. Kohout venku zmlkl. Vzápětí mě budí křik manželky: „Sony, ty prase!“ Vyskakuji z postele, protože když je vše v pořádku, jsou naši psi paniččiny mazánci. V případě průšvihu jsou to mé obludy, za které nesu morální zodpovědnost. Ano má zase pravdu. Sony se snaží ještě zhltnout zbytek vepřového plátku, jehož konec visící z psích pysků byl příčinou určení viníka. O dvě hodiny později ujišťuji majitelku nosálovských kohoutů, že jsou všichni v pořádku a jdu nakládat dárky pro širé příbuzenstvo. Při zavazování bot zjišťuji, že má zpráva o zdravotním stavu kohoutů již není aktuální. Přes okno pozoruji, že Sony dopadl naše korouhevní zvíře na útěku. Vybíhám obut do jedné boty zachránit polapeného nešťastníka. Sám Bůh a Sony určil, co bude naším obědem na druhý svátek vánoční a naše osada se opět ponoří do ticha.Sony si sám určuje trest a se skloněnou hlavou odchází do kotce. Nyní ještě dohonit Elli s ponožkou, která se při marné záchranné akci ztratila kdesi v bahně a díky neomylným smyslům tohoto úžasného tvora byla objevena. Mojí smutnou povinností je kondolovat Šárce. Za trest dostávám potravu pro přeživší kury s jasným rozkazem: „Nakrm je.“ Odkládám misku s potravou před výběh slepic. Vsoukávám se do úzkého otvoru kurníku, abych  odebral vejce a tím snížil závislost naší rodiny na ekonomice tohoto státu. Otvor jsem bohužel nekonstruoval pro kohouta rozměrů mého fyzična. Koutkem oka zjišťuji, že Ellina požírá potravu určenou pro hrabavé ptáky. Prostor neumožňuje prudkou reakci, přesto se o ní pokouším. Následek  je přímo úměrný akci. Podklouzávám na vlhkém terénu, holení narážím do schodu před voliérou, tělem dopadám do silně znečištěného životního prostoru kurů, těch hnusných snášečů cholesterolu. Snažím se zachytit rukou a zabránit nekontrolovatelnému pádu. Následkem tohoto snažení uvolňuji padací dvířka kurníku a dostávám ránu z milosti do zátylku. Po chvíli otvírám oči a zjišťuji, že připomínám nebohého kohouta , který právě chladne v předsíni. Elli ale není zákeřná. Ze soucitem ke mně přistupuje a olizuje mi ruku, aby ulevila mé bolesti.. No vlastně přesněji vylizuje z dlaně rozdrcené vejce. Když jsem před deseti lety manželce sliboval,že budu doma a přestanu ve světě vyhledávat dobrodružství,netušil jsem,že za půl roku potkám své první ČsV. A outdoorové snažení bude naplněno každým dnem společného života s Dasty , Ajšou, Sonym a Elli aniž bych vytáhl paty z domu.

 

Návštěva veterináře- LEGENDY NELŽOU !
 Každý majitel psa ví, že návštěva vlastního zubaře může být vlastně posvícení.  I v oblasti  péče o zdraví vykazují  Českoslovenští  vlčáci určité odchylky. Světe div se i my jsme zabodovali a nesmazatelně se vryli do paměti veta, čili veterináře.
 U předchozích psů v našem vlastnictví jsem se dopracoval až k jakému si spiritualismu.  Dvě hodiny před odjezdem k tomu, jehož jméno se již dva dni nesmělo vyslovit, bylo nutno se oprostit od všech myšlenek na zvířecího doktora, či jeho ambulanci a čekárnu.  Například Baron poznal svůj očkovací průkaz, i kdybych ho nesl tajně do auta v krabici od bot schovaný mezi Sebranými spisy V.I.Lenina. V tu ránu zkameněl a rázem jeho tíha vzrostla z 12kg na 48. Tento fyzikální jev by určitě stál za hlubší vědecký výzkum.
Naše současné duo Československých vlčáků se vymyká standardům chování. Sony ostentativně pohrdá lidmi, kteří se živý jeho nemocemi.  Člověk, který mu strčí do zadku klacík a řekne si o sumu, za kterou by páníček mohl pořídit až 5kg vepřových jater nemůže být jeho přítel.  Celou dobu pobytu u veterináře vím, že musím být ve střehu, protože Sony se bude snažit muže v bílém pokořit.  Sony vystupuje s auta důstojně se snahou ani jednou neškobrtnout  na některou ze svých displasivních končetin. Elli vyletí s auta ve snaze zaujmout co nejlepší postavení  na startu. Tam, kde je totiž víc psů se chodí dogtrekking !  Tak praví její životní zkušenost. 
 Nástup do čekárny je  ještě v mezích normy, i když, už zde se začínáme lišit. Sony ihned táhne k misce v koutě místnosti. „Zase voda!“ Je cítit z jeho nasupené grimasy. Tlapou  bouchne do misky, která je nepřevratitelná. Tedy byla. Kovový zvuk se rozlehne tichem čekárny. Miska však nedopadne na dlažbu. Elli zachytává přihrávku na polovině hřiště a oběma tlapkami ji posouvá  vyjevenému kokršpanělovi pod stoličku. Nabízí mu tak jedinečnou příležitost skórovat.
 Kokršpanělové pravděpodobně nehrají fotbal.
 Sony se dvakrát otočí a stočí se k židli, kterou mi vyhlédl pro sezení. Ihned po žuchnutí odvrátí hlavu opačným směrem od všech živočichů v čekárně, hlasitě si  oddechne a dělá, že spí. Elli se ukázkově posadí k mým nohám a čeká, kdo to řekne první. Co řekne kdo první?  No přece : „ Ta je krásná!“  V tu chvíli  El prudce startuje roztoužené neznámé ženě do obličeje a celou ji umyje v obličejové části.  Ihned využívá chvilkovou zaneprázdněnost  dámy, která si otírá oslintanou rohovku k tomu , aby zkontrolovala  pohlaví jezevčíka na jejím klíně. Tím samým kontrolním jazykem pak ještě jednou na rozloučenou umyje ucho postižené, přičemž zašlápnutím jezevčíka  v jejím klíně  si myslí, že udělala významnou koketně smyslnou nabídku chvějícímu se uzlíčku. Umyla by paní i nosní dírku, ale to je již ovládána vodítkem. Tím se dostává ke svému partnerovi. Asi tak tři vteřiny je hodná a jsem na ní pyšný. Za trest , že Sony tiše leží ho kousne do krku. Elli zbožňuje, když Mc Morris  naříká.  Mc Morris naříká, Elli slastně kňučí. Ve druhé sloce této Canis lupus hymny se role obrací. Sony ohryzává Ellině čumák a ta smrtelně vyje. Mé povely ke klidu se ztrácí v tónech této skladby. Žito 44 by lepší nedal. Čekající strnule sedí . Patrně se snaží  vychutnat koncert.  Přichází na nás řada. I pan doktor ví, že úspěch závisí na rychlosti. Přesto si neodpustí nejapnou otázku : „Tos byla slyšet ty ? Ty krasavice!“ Elli rozumí slovnímu základu „krása“ a snaží se prodrat k lékaři, aby se mu odvděčila. Několikrát na prázdno podhrábne na dlažbě. Injekce jsou připraveny. První kousnutí  jehlou připadlo na Sonyho. Nehnul ani brvou, vidím mu v očích touhu po pomstě. Obávám se chvíle, kdy budu držet Elli. Správná chvíle pro vyřízení účtů!  Pan doktor nás chce mít co nejrychleji za sebou.  Naklání se nad naším drahokamem, který se mu snaží olíznout alespoň  ruce. A je to za námi! Drahokam, ale píchnutí injekcí bere, jako sadomasochistické kousnutí a výzvu ke hře. Tuto hru  provozuje na zahradě s mým synem. Skryti před zvědavými pohledy ochránců přírody a sociálních pracovníků.  Kousnutí nebo sadistické tahání za hřívu či rukáv po kterém začne zběsilý úprk  za šíleného řevu jednoho neb druhého adolescenta.  Elli špatně pochopila pana doktora a rozběhla se ke hře v ordinaci zvíci 4x3 metry. Hned v první zatáčce ztratila náskok, protože adheze drápů na dlažbě je malá. Naštěstí má pan doktor  zabezpečenou trať  v kritických bodech. Je  vystlaná pytli s granulemi. Nemůže dojít ke zranění . Bohužel, jsou špatně upevněné! Je zde , ale Sony, aby pomohl s úklidem několika lopatek pseudo- pochutin.   Vše je uklizeno, zaplaceno, vakcinace zapsány. Řadíme se k odchodu. S pana doktora a mám-li, říci pravdu, tak i s psovoda opadá nervové vypětí  a určitá strnulost. Pan doktor miluje pejsky !!
 „Neshledanou!“  Navzájem si vinšujeme.
 Vnímám, jak se Sonymu postavilo i nabourané ucho! Jeho čumák směřuje do kouta na kovovou skříň. Elli zaregistrovala jeho pohled. S odstupem času bych přísahal, že jsem ho viděl, jak na její  zpytavý pohled kývl. Na horní plošině skříně odpočíval největší kocour jejich života.  Nebojte !!  Elli jsem zpacifikoval zavčasu. Kocour ani nezjistil, že se ocitl v hledáčku zdravotní policie, která ho pokládala za slabý a nemocný kus.
 Otočím se a chci si odtáhnout do auta i Sonyho.  Je pozdě. Sony pokořil doktora.  Tu chvíli k odvrácení pozornosti potřeboval na vyřízení účtů z lehkoživkou. Mc Morris stojí u stolu a právě dokonává plánovanou potupu celého zdravotního zařízení . S klidem a duševní rovnováhou, vlastní jeho moudrosti a věku  nazpět unožil.   Kaluž kterou vymočil na stoličku pana doktora se nedá nenápadně překročit. K dovršení všeho se vedle něj staví i náš Ellísek . Protáhne si přední nohy, zadní , zívne a oba se otočí směrem k východu. Tady už zábava skončila.
 Pan doktor si ještě jednou změří  zkušeným pohledem mé chovance a pomalu,  zamyšlen, pronese věšteckou větu :
„Hmm, Československý vlčáci !  LEGENDY O NICH NELŽOU!“
 

 

 

Akce „KYČLE
 Jedná se o další parádní show, kdy furiantsky prásknete do stolu veterináře svojí šrajtoflí s výkřikem: „Dnes to platím já“. Bílý plášť za stolem vám velmi ochotně vyhoví .  
 Naše chovatelka nám rozumí a ví co od nás může očekávat.
  Ihned po příjezdu na místo srazu tasím  úsměvnou historku, kterak mi již sražená srna předjezdcem  urazila  výfuk.  Tentokrát  prohlédla moji lacinou fintu a než byl vytištěn účet za mejdan nechala se objednat k zubaři a předčasně nás opustila. Usoudila, že čtyřka vpravo nahoře ji vyjde laciněji než sponzoring pornografického snímkování roztažených nohou mé svěřenkyně. Konec konců pan Číla jí už dávno z bonitoval a bude ji milovat i bez kompletního chrupu.  Toto pravidlo však neplatí pro naše miláčky.  Za ploché nohy vás v Rakousku –Uhersku mohli vyhodit z armády. V dnešní době, při příliš volných  kloubech, hrozí zákaz předání (případně převzetí )biologického materiálu vaším psem či fenou za účelem rozmnožení. Já to zkrátím pro méně chápavé . Prostě si legálně nešvihnou.
 Všichni v Česku přebývající  členové vrhu „E“, se dostavili do zahrady Čech . Role si předem dobře rozdělili a jako vždy se s námi neporadili. První na řadě byl „E“ jako Brouk. Získal si dámské osazenstvo veteriny svojí vstřícností. Se všemi se pozdravil, aby je následně upozornil, že i důvěrnosti mají své hranice. Elli, jako vždy zapůsobila a totálně otupila ostražitost „anesteziologa“. Nejdříve odstranila zbytek líčení , které opomenul  setřít Brouk z tváře paní doktorky. Ta se rozplývá blahem. „Takhle vyrovnaná zvířata jsme tu už hodně dlouho neměli. Ta je zlatá!“
 Jediné čemu se Elli podivila, byl holící strojek. Píchnutí jehly nevěnovala pozornost, neb si ověřovala kvalitu náušnic obsluhy.
„Jejdanánku, on se jí ani nezvýšil tep“, udiveně kroutí umytou hlavou majitelka náušnic: „no to je pohodářka!“  Můj osobní názor je jiný. Elli poznala, že náušnice nejsou ze zlata, tudíž je nemá smysl násilně demontovat ze slechu  hominida.
 Následovala scéna z nízkorozpočtového filmu. Za stolem se náhle objevila hlava Brouka.  Ve chvíli kdy zahlédl Elli celý se rozzářil , zavrtěl ocasem a opět se sesunul pod stůl. K dokonalosti scény chybělo jen zvolat : „Liguere !!!“ To bude tím, že se kouká s paničkou příliš často na Vlastu Buriana , jako „Přednostu stanice“.  Elli také chtěla vyrazit vpřed, ale uprostřed kroku změnila pohyb  ze skoku v tekoucí sirup. Zasněné skelné oči  tiše ševelili do bílé ordinace: „Bjou…číííí…..néééé…k“. A pak už bylo jen ticho.  Sestřičky i paní doktorky se usmívaly a byly spokojené, jak jim práce odsýpá. Ano, správně . Ještě chybí jeden Srdcerváč.  Do ordinace při našem odchodu vlétl Kung fu Panda Ozzi.
 Předpokládám, že Ozzi je velmi dobrý matematik a za tu dobu co seděl v ordinaci si přepočítal, kolik by za vybranou sumu bylo žrádla. Popřípadě , za tři táci by mu dal místní bezdomovec k dispozici svoji labradorku na celý týden k nechutnému bezbřehému obcování a žádné rentgeny by nevyžadoval. Ještě nějakou dobu jsme slyšeli, jak se Ozzi dožaduje slevy. Dokonce práskl jednu chvíli dveřmi a i s páníčkem, který provozoval v tu chvíli skijoring  bez lyží prošli čekárnou ven.  Byl to opravdu hrdý Srdcerváč, škoda, že ho neviděla spící Elli. Ta by ho zbožňovala. Má ráda tvrďáky s jasným názorem na věc. Ozzi dělal, že nevnímá plandající injekci v řiti. Sklidil obdiv i u jeho španělského bratra.  Pro tuto chvíli není takový toreador, který by se koukl do oka šedivého býka. Všichni ho přemlouváme, aby to zkusil ještě jednou.  Po chvíli se tedy vrátil, připraven vyjednávat. Ale, byl to podraz. Ozzi má v kung – fu pouze hnědý pás a paní doktorka povolala pana doktora, který si v nějaké litoměřické tělocvičně uplatil černý pás v tomto bojovém úmění.
Veterinární klinika ztichla. Srdcerváčům je buď blivno nebo spí. Je slyšet pouze šustot papíru. Majitelé Ozziho využívají chvíle jeho indispozice k proplacení účtu. Ozzi se tu sumu nesmí  nikdy dozvědět.  Nastává slavnostní chvíle. Deset minut podepisujeme  protokoly, které znamenají pouze jedno.  Klouby našich svěřenců nejsou překážkou v jejich dalším pohlavním životě. Za tuto informaci potvrzenou razítkem platíme cca 3 000,- korun českých. Loučím se v duchu s novým výfukem a když paní doktorka uviděla na mé tváři slzu radosti při placení dala nám recipročně konzervu k večeři. Až později zjišťuji, že se nejedná o kaviár, ale jídlo pro psa. Ještě před odjezdem zasíláme na zubařské křeslo paní Čílové zprávu o výsledcích.  Během 4,2 sekundy jsou již výsledky oznámeny na sociálních sítích. Pod vlivem anestetik paní chovatelka v prvotní informaci všechny zmátla, když uvedla kontrolu vrhu „H“. Přičítám to právě vlivu tlumících léků v podprahovém označení  kvality charakterů všech v Éčkovém  vrhu.  Tedy „E“ , jako hajzlíci.

 

 

 

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...